Česká veřejnost i stát se během povodní ukázali opravdu v tom lepším světle. Na čas zmizelo všeobecné nadávání na poměry i okázalé zhnusení politikou. Národ se semkl, a jak už to v krizových situacích bývá, projevovala se v nejrůznějších podobách solidarita s postiženými. Všechny složky integrovaného záchranného systému fungovaly v podstatě dobře, jakkoliv se samozřejmě bude rozebírat, zda se to či ono nemělo udělat dříve či jinak.  

 

Do pozadí ustoupily i hádky mezi politiky, ač se samozřejmě různé strany i jednotliví politici pokoušeli tu a tam vydělat na krizi body. I vláda reagovala v podstatě kompetentně, pomoc postiženým i prostředky pro nejpotřebnější opravy infrastruktury nabízela bez velkých populistických gest. Jednotliví ministři působili v krizové situaci jaksi profesionálněji, než je tomu v běžném provozu. Kromě mírných šťouchanců promluvil střídmě i prezident Miloš Zeman.  

 

Až potud lze tedy s Nečasovým hodnocením země coby lepší a silnější, než si často myslíme, souhlasit. Bohužel ale země nelze soudit jen podle toho, jak reagují v časech středně velkých krizí, jako jsou třeba povodně.  

 

Z historie víme, že skutečně velké krize, které neodezní po několika dnech či týdnech, jsme ne vždy zvládali. Po prvotním vzepětí a projevech toho lepšího, co v národu bylo, přicházelo to horší, jako třeba po sovětské invazi v roce 1968. To, zda jsme jako země skutečně lepší a silnější, jsme si naštěstí tentokrát nemuseli zkoušet ve skutečně hluboké krizi.  

 

Navíc poměrně dobře zvládnutá středně velká kalamita, jakou jsou povodně, nastoluje otázky, proč nemůže kompetentně a profesionálně fungovat stát i v takříkajíc běžném, nekrizovém provozu. Chování společnosti i jednotlivců v krizích o nich sice leccos zajímavého vyjeví, ale tvrzení, že je naše země lepší a silnější, než jsme si ochotni připustit, by bylo možné s klidným svědomím podpořit, kdyby nebylo k takovému prohlášení třeba krizové situace.  

 

Teprve až dokážeme přenést profesionalitu, kterou projevili hasiči, policie, armáda, státní správa a politici na místní i centrální úrovni v současné povodňové krizi do běžného provozu, budeme moci oprávněně mluvit o tom, že se věci zlepšují. Některým katastrofám, jako jsou povodně, není možné dopředu zabránit, jejich dopady lze preventivně i následně jen zmírňovat. Jiné katastrofy, jako byla loňská metylalkoholová kalamita, ale spoluzavinil šlendrián a nedostatek profesionality.  

 

Menších i větších průšvihů tohoto druhu u nás přitom není málo. Proč se nejsou politici v nekrizovém režimu schopni shodnout na rozumných řešeních, které v krizi přijímají vesměs bez velkých hádek? Proč jim není jasné, že by naše země byla skutečně lepší a silnější, kdybychom měli kupříkladu skutečně profesionální státní správu, která nepotřebuje nějakou kalamitu, aby se vyhecovala k výkonům, které by měly být samozřejmostí?  

 

Možná by se Petr Nečas a další politici, vládní i opoziční, měli po odeznění povodňové krize zamyslet právě nad takovými otázkami. Největšími profesionály jsou totiž ti, kdo nepotřebují k projevování své profesionality mimořádné situace. Až budeme mít skutečně profesionální stát i v takříkajíc běžném provozu, budeme moci souhlasit, že je naše země dobrá a silná.