Snad jen s přibývajícím časem některými spoluobčany význam tohoto zpochybňovat. Ani Václav Havel nebyl prost pochybností, vždy ale ponejprv nad vlastními rozhodnutími, než nad rozhodnutími jiných. Právě v tom spatřuji jeho velikost. To není posazení na piedestal, zdůrazňující jeho monumentalitu, to je důkaz jeho empatie a zároveň schopnosti připustit si i vlastní mýlku.

Ve čtvrtečním televizním Společném výslechu mezi kardinálem Dominikem Dukou a Václavem Klausem, exprezident s nezaměnitelnou grimasou vyzdvihl nemalý podíl veškerého obyvatelstva při před a polistopadovém vývoji, neboť naše země neměla prý žádného konkrétního vůdce, demiurga. Při ne úplném úbytku paměti zněla mi jeho poznámka úsměvně. Ale což, když oním idealistickým božským principem nebyl on, tak aspoň lid.

Nepatřil jsem v 70. a 80. letech mezi důvěrné přátele Václava Evropana, spíše jsem se v jeho přítomnosti ocital coby kamarád jiných, jemu bližších. A není důležité, bylo-li to na Hrádečku, při bouřlivě probíhajících fernetových sedánkách s Lanďákem v příbytku malíře Honzy Šafránka v Kateřinské či serióznějších posezeních u vínka v tehdy lidovější restauraci Rotisserie v Mikulandské.