Nikdy jsem nezakrýval, že jsem měl v mládí přirozený obdiv k Západu, ale byla jím Evropa, zejména Německo či Francie, nikdy ne USA či Velká Británie. Pro mě byl jediným skutečným vůdcem Ameriky F. D. Roosewelt, který se spojil se Stalinem a společně, s méně významnou dopomocí Churchilla, zachránili svět před německým fašismem či chcete-li nacismem. Jinak USA byly pro mne něčím vzdáleným, pohrdavým a držel jsem jim palce, aby pokud možno čímsi vzdáleným i zůstaly. Bohužel se tak nestalo a dnes v podstatě žijeme v americkém impériu (ne nepodobnému kdysi britskému impériu, a abychom byli spravedliví, i 40 let trvajícímu sovětskému impériu).

Britské impérium se postupně rozpadalo a skončilo někdy počátkem 50. let tohoto století fatální porážkou kvůli Suezu, kde Brity Američané, jak čas od času dělají, nechali na holičkách. Sovětské impérium se začalo rozpadat v důsledku neúspěšné války v Afghánistánu, ale zejména díky chybě Gorbačova, že na rozdíl od čínského Teng-Siao-Phinga nepochopil, že jedinou cestou vpřed kromě slov o glasnosti, kterých se nikdo nenají, je spojení mohutného rozvoje tržního rozvoje s organicky řízenou společností. Výsledek známe dnes.

Čína už nyní v mnoha ohledech nemá ve světě konkurenci. Na rozdíl se stovkami tisíc nových nárůstů nakažených a mrtvých v USA se pohybuje v pouhých jednotkách, protože, když přijde nákaza, jako například nedávno opět ve Wuchanu, je schopna snad během týdne otestovat tuším 12 milionů jedinců a nakažené důsledně izolovat. A údaje o HDP se už ani neuvádí, protože pro náš zpomalený západní kapitalismus jsou nedostižné.