Čeho plýtváním dosáhneme? Dosáhneme toho, že se věci musí znovu vyrábět a že nám roste takzvané HDP. Tedy hrubý domácí produkt, který je pro politiky jedno z hlavních měřítek vývoje ekonomického rozvoje společnosti. Dosáhneme také toho, že se zvýší zaměstnanost.

Uvedl bych některé další příčiny i následky, proč a nač se u nás plýtvá. Je nedostatek opravářů, mládež chce studovat hlavně na gymnáziích a na středních školách, ale o práci řemeslníků příliš velký zájem nemá. Dalším důvodem je diktát módy a touha po nových a moderních věcech. I když stará věc by mohla sloužit, ale není už moderní, tak se koupí věc nová a ta starší, byť dosud funkční, se vyhodí.

Nyní něco k důsledkům plýtvání, to znamená k nákupu nových věcí na úkor funkčních věcí starých. Jednak jde o zbytečný nárůst spotřeby surovin i energie, znečištění ovzduší, protože tím, jak se musí nové věci vyrábět, tak se do ovzduší dostávají zplodiny z vlastní výroby a z výroby navíc spotřebované energie (například spalování fosilních paliv vytváří emise CO2 a metanu). K tomu ještě se nové věci také musí dopravovat k zákazníkovi, a to znamená další znečištění ovzduší. A znečištěné ovzduší souvisí s naším zdravím, ale také s klimatickými změnami, které se již několik desetiletí projevují výrazně negativně. Další důsledek je ten, že nám přibývá odpadů. Odpad, například plastový, zamořuje půdu, vodní toky, moře atd. Jemné částice plastů se dostávají dokonce do lidských orgánů, a že tam nepůsobí dobře, to je snad jasné. Negativním důsledkem je i větší spotřeba energií, to znamená další náklady na další zdroje energie, ať už takové nebo onaké.

V jedné písni se zpívá „Neopouštěj staré známé pro nové“. Paní na Rádiu Liberec toto rčení trefně pozměnila na „Neopouštěj staré věci pro nové“. Dodal bych k tomu: „…když to není nezbytně nutné“. Větší plýtvání nastává v situaci, když společnost je bohatší. Čím je bohatší, tím více se plýtvá. Kdy se také hodně plýtvalo? To bylo v období před pádem Říše římské. Je možné, že nám podobný pád hrozí - Evropská unie nemusí být věčná. Časem, i vlivem plýtvání, může dojít k jejímu rozpadu. Nadbytek rozhodně nevede k tomu, aby se nějakým způsobem plýtvání omezovalo. Mohl bych uvést desítky a stovky příkladů plýtvání, ale uvedu jich jen několik. Například to jsou náplně (tonery) do tiskáren. Ještě před několika lety tonery do tiskáren bylo možno vrátit, a dodavatel potom zařídil naplnění těchto tonerů pro další použití. Byly pak prodávány, samozřejmě za mnohem nižší cenu než ty originální. V dnešní době prakticky k naplňování tonerů nedochází. Výmluva výrobců, kteří potřebují větší zisk, to znamená větší nákup nových tonerů, je , že údajně několik naplněných tonerů nevykazovalo takovou kvalitu, jako ty originální.

Další příklad: plýtvá se pitnou vodou, která se používá velmi často ke splachování na WC, k zalévání květin či zahrádek nebo zahrad. Plýtvá se elektřinou při provozu nočních reklam. Dříve bylo dokonce běžné, že mrazící boxy v prodejnách potravin byly otevřené a tím pádem se vlastně plýtvalo elektřinou. Neopravují se oděvy, neopravují se boty, nebo opravují, ale jen v malé míře. Málo se také opravují spotřebiče - například ledničky a pračky. Nešetří se elektřinou, plynem ani naftou a benzínem. Vyhazuje se spousta léků, vyhazují se potraviny. Zbytečně si jezdí autem - nevyužívá se dostatečně hromadná doprava, na kratší vzdálenosti jízdní kolo nebo chůze pěšky. Zboží často cestuje přes celou zeměkouli, ačkoliv například potraviny by se mohly vyrábět přímo v zemi spotřeby. Nemoderní šaty nebo obuv se často vyhazují. Existuje spousta příkladů zbytečného přepychu. Přepych je vlastně jedno velké plýtvání.

Uvedu na závěr ještě jednu maličkost, ale typickou. Například guma v trenýrkách byla dříve volná, vyměnitelná. Dnes se do trenýrek zašije. A když potom ztratí guma svou funkčnost, tak se celé trenýrky nebo slipy musí vyhodit.

Kapitalismus, pardon tržní hospodářství, je, mimo jiné, založen na plýtvání. Konkurenční boj a plýtvání jsou hybné sily kapitalismu. Plýtvání, jak již bylo řečeno, vede k poškozování životního prostředí a vede také k předčasnému vyčerpání a likvidaci přírodních zdrojů.

Málo se k přepravě zboží používá železniční doprava, i když je 5x ekologičtější než doprava kamiony. Navíc většina nákladních vozidel se vrací prázdná nebo jen částečně naložená, což zvyšuje náklady a emise.

Systém „Kamiony na železnici“ je víceméně Popelkou. Staví se nové bloky jaderných elektráren, ačkoliv výroba elektřiny by měla směřovat k mnohem jednodušší a šetrnější cestě energetických úspor a k obnovitelným zdrojům. To znamená k vodním, solárním, a k větrným elektrárnám a geotermálním zdrojům tepla. Zbytečně se podporuje silniční doprava - stavbou dalších silnic, nadjezdů, rozšiřováním stávajících silnic o další pruhy. Přitom Švýcaři již dávno zjistili, že čím více se silnic staví, tím pak více jezdí aut! Polovina osobních aut jezdí téměř zbytečně. Více by se měla používat bezpečnější a k přírodě ohleduplnější hromadná doprava. Problematická je též stavba i u nás připravovaných vysokorychlostních tratí. Mosty se nedostatečně udržují (úmyslně?) a potom musí dojít k výměně celého mostu nebo nadjezdu nebo viaduktu. Totéž platí ovšem také pro budovy. Například pro ty vybydlené.

Nyní máme díky konfliktům ve zdrojových a dopravních oblastech extrémně vysoké ceny paliv. Vlády řeší - neřeší, jak je snížit, ale ani zmínka o šetření – tedy o menším plýtvání! Jak příkladné!

Zdeněk Joukl, praktický sociolog ve výslužbě

Psali jsme:

Zdeněk Joukl: Kultura jako prevence kriminality

Zdeněk Joukl: Množstevní slevy pro vrahy?

Zdeněk Joukl: Volit, či nevolit?

Zdeněk Joukl: 21. srpen 1968 a tolerance mezi námi