Je ostudou pro českou politickou reprezentaci je, že neumíme zdůraznit, že jsme - a bez ironie – jedineční na světě, kteří umí řešit nazrálé společensko politické problémy mimořádně kultivovaně a civilizovaně. Na Ukrajině bylo a je všechno přesně naopak a většině z nás je to bytostně cizí. V listopadu 1989 jsme během 10 dnů změnili autoritativní režim. Nebylo zapáleno jediné auto, nebyl zapálen jediný příslušník SNB, nebyla násilně obsazena jediná budova, nebyl zastřelen jediný člověk. A i ultimáta režimu byla podána v přiměřených lhůtách.

Majdanisté zapalovali auta, budovy, policisty několik týdnů stupňovali své požadavky, a jsem si jist, že stříleli i do demonstrantů, aby vytvořili záminku – banderovci jsou hold banderovci a bojovali  nikoli proti    n e d e m o k r a t i c k é m u režimu, ale proti demokraticky zvolenému prezidentovi, kterému Obama i Sarkozy za předsednickou zemi EU blahopřáli  k volbě prezidentem jako k významnému demokratickému počinu. 

Pak přišel logicky Krym a nyní pokusy o samostatnost na jihovýchodě.

Občanská válka není teoretická možnost, ale reálná pravděpodobnost, nedojde-li k civilizovanému rozchodu.

Rozdělení Ukrajiny samozřejmě není v zájmu Západu, protože Ukrajina měla pro něj představovat klenot vítězství nad Ruskem, ale minimálně ekonomicky(….ropovod….vazby) není ani v zájmu Ruska.