Pro část naší politiky a veřejnostimá výraz „hodnotová politika“ neodolatelné kouzlo. Zní to vznešeně a její vyznavači mají pocit, že patří mezi „lepší lidi“, obzvláště, když ty vzývané „hodnoty“ odpovídají zájmům mocných spojenců. Mají pocit, že se na jiné mohou dívat spatra, z výšin vlastní morální nadřazenosti, že je mohou mentorovat a mistrovat, kárat a provokovat, zvláště když si myslí, že se od mocných ochránců dočkají pochvaly.Vše lze zahalit do frází o odkazu Václava Havla a údajných tradicích havlovské politiky, které jsou nám prý vlastní.

Odpudivě tyto nafoukané ambice působí především u země, která se ve své historii velkými příklady morálního vzepětí a vůdcovství chlubit příliš nemůže. Vždy jsme byli spíše příkladem ochotných služebníků než hrdinných bojovníků (husitská éra budiž výjimkou), velká válečná vítězství za nás vybojovali jiní, svůj moderní stát jsme proti okupantům nikdy nebránili a nakonec se nám to vyplatilo, komunismus si zvolili sami, disidenty ignorovalia totalitní režim se u nás sesunul až jako v regionu předposlední. Prostě nic nás neopravňuje mluvit jiným zemím do jejich věcí, provokovat nebo udílet morální lekce.

Zemi jako takové a jejím obyvatelůmtzv. hodnotová politika málokdy něco pozitivního přináší. Většinou komplikuje vztahy se zeměmi, na které se zaměřuje a které kritizuje. To má za následek politické spory, které obvykle přerůstají do omezování ekonomické a obchodní spolupráce.Benefity této politiky jsou skromné avětšinou rovněž pouze morální a navíc obvykle slouží několika málo jednotlivcům, nikoliv zemi jako celku, protože hodnotová politika neslouží zemi, ale zato slouží politikům, kteří ji hlásají. Umožňuje jim exhibovat doma i na mezinárodní scéně, hrát si na bojovníky za vyšší ideály, pokud možno tam, kde je samé to nic nestojí. Oni náklady plynoucí ze zhoršených vztahů nenesou. Navíc tato politika umožňuje se zavděčit mocným spojencům v zahraničí, v jejichž zájmu vypočítavě nastolují „hodnotovou“ agendu ve vztazích s různými zeměmi.Výsledkem jsou nevyhnutelně dvojí standardy a pokrytectví v zahraniční politice, kdy v jedněch zemích porušování lidských práv atd. kritizují, zatímco u tzv. prozápadních autoritářů mlčí.