Prázdniny jsou v plném proudu a občané, čerpající dovolené a oddávající se odpočinku, jenom nepozorně sledují dění ve světě a v domácí politice. Přesto nevycházejí z údivu.

Tak například celý týden ovládal televizní zpravodajství katastrofický thriller o požáru na ostrově Rhodu a děsivé příběhy jen tak tak přeživších českých turistů, prchajících před ohněm. Naše vláda uvažovala o vojenském leteckém záchranném konvoji, zdálo se, že slavný ostrov bude nenávratně zničen.

Náhle v celém napínavém dramatu zazní falešný tón – na Rhodos právě odlétlo dalších tisíc nových českých turistů. Na většině ostrova se totiž nic neděje a požáry, byť tento byl mimořádně velký, jsou ve Středomoří každý rok běžné. Sám jsem s rodinou jeden takový pozoroval před čtvrt stoletím na protější straně zálivu při naší rodinné dovolené na řeckém poloostrově Chalkidiki. Plameny byly děsivé, kouře spousta, ale Řekové byli v klidu. Požár uhasili stejně jako teď na Rhodu a život běžel dál. Jenom ten mediální humbuk tenkrát ještě neexistoval.

Nebo ta Ukrajina. Už rok a půl sledujeme v přímém přenosu hrůzy války, rozbombardovaná hořící města, lidi plačící v jejich troskách. V pohnutí a zděšení nad jejich utrpením přijala naše země půl milionu ukrajinských uprchlíků a bez ohledu na náklady jim naše vláda zajistila podmínky k životu mezi námi. Denně slyšíme, že válka nepolevuje, že ohlašovaná vítězství ukrajinské armády si dávají na čas, a že i my proto musíme ve své podpoře vytrvat. Jaké je však překvapení běžného českého občana, když se dočte, že ti ubozí běženci odjíždějí po desetitisících na dovolenou domů na Ukrajinu. Stovky autobusů a vlaků jsou zcela vyprodané. Na podzim budou zase zpátky, užívat si naší solidarity a pohostinnosti. Divné. Co je to za válku, když se tam jezdí na dovolenou. Jak to vlastně celé je?