Před čtyřmi lety, uprostřed nadšené hysterie a ovací nad zvolením neznámé pohledné ženy do funkce slovenské prezidentky, jsem na stránkách IVK publikoval následující text, za který se na mě kvůli „svatokrádeži“ vrhla celá naše progresivní mediální scéna:

Slovenský "projekt“

Slovensko má smůlu. Už podruhé země, která se stále potýká s absencí delší tradice vlastní státnosti, vystavila bianco šek zcela neznámé osobě, aby jí stála v čele. A je neuvěřitelné, že naše mainstreamová média mohou tento výkřik bezradnosti oslavovat, vynášet do nebe a dávat za příklad.

Zuzana Čaputová, nová prezidentka Slovenské republiky, má jedinou známou přednost a výhodu, kromě toho, že je žena – dosud nic nevykonala, nikdo jí nezná, a tak o ní nelze nic říci. Ani v dobrém, ani ve špatném. Účast v údajném sporu o skládku v Pezinku je marginální komunální příběh, který nepřesáhl hranice jejího bydliště. Pak prý ještě sbírala podpisy pro zrušení Mečiarovy dávné amnestie. Vskutku skromňoučká kvalifikace pro nejvyšší politiku, a to hned pro její absolutní vrchol.