Všechny tradiční evropské velmoci (Německo, Francie, Velká Británie) skýtají obdobný neutěšený obraz – tradiční politické síly, které v nich dlouhá léta až do současnosti vládly a vládnou, dramaticky ztrácejí podporu voličů. Společnosti jsou hluboce názorově rozdělené a příkopy se prohlubují. Ekonomiky dlouhodobě stagnují, ztrácejí konkurenceschopnost a deindustrializují se. Veřejný dluh neudržitelně stoupá, populace rychle stárne, klesá porodnost. Masová migrace vyvolává další obrovské sociální náklady, vytváří paralelní společnosti a společenské napětí, které vlády nejsou schopny řešit. Vše v EU navíc zhoršuje svěrací kazajka bruselské centralistické integrace a euro, které neumožňují radikální změnu politiky a opuštění progresivistických ideologických projektů, jako je Green Deal, a celkový nefunkční dotačně-regulační hospodářský model, který vede celé uskupení k úpadku.

Je již obehranou písničkou, že tato slábnoucí Evropa přestává být subjektem mezinárodní politiky a pomalu se stává jejím objektem. Evropské mocnosti ztratily vliv v hlavních krizových oblastech dnešního světa. Nejmarkantnější je to v nejbližší z nich - na Blízkém východě – který vždy byl klíčovým objektem evropských zájmů. Dnes tam ani s bývalými koloniálními metropolemi Británií a Francií nikdo vůbec nepočítá. USA, Čína, Rusko, možná Indie – to jsou dnes hráči, kteří rozhodují. Obdobné je to v Africe či na Dálném východě.

U nás však – zdá se – tuto realitu jako by nikdo nechtěl vnímat. Část politiků maluje nereálné obrázky o tom, jak dramatickým zvýšením zbrojních výdajů vybudujeme nepřemožitelnou vojenskou sílu, které se bude bát Rusko a která bývalým evropským velmocem a jejich politikům umožní znovu hrát první mocenskou ligu ve světě. Zapomínáme, že na shnilých základech nic pořádného vybudovat nelze. Pod těmi, kteří s velkým sebevědomím kreslí tyto plány, se totiž prakticky bez výjimky doma kácí politická židle a příští volby nepřežijí. Předlužené ekonomiky s vizí dalšího velkého růstu sociálních výdajů, těžko unesou masivní zbrojení. Země bez průmyslu s astronomickými cenami energií a pod neřešitelným příkrovem zelených regulací nemají naději své dnešní postavení výrazněji zlepšit. Naopak, hrozí prohloubení všech dosavadních negativních trendů a nárůst sociálních a s nimi souvisejících politických problémů.

Současná Evropa prostě nemá na to, aby se globální velmocí mohla stát. K tomu by potřebovala mít především zdravou ekonomiku, a ta je v dnešní progresivistické byrokratické EU nedosažitelná. Musela by opustit voluntaristický centralistický model evropské integrace a soustředit se na své původní poslání – liberalizaci trhů a podmínek podnikání – něco nepředstavitelného v dnešní Unii. Bohatství vytvářet, ne ho projídat nebo si na ně půjčovat, to je podmínka, bez níž jsou sny o politické moci jenom planou iluzí.