Jednak je třeba říci, že nám z nich připomenutí toho slavného data, význam tehdejších událostí pro tehdejší dobu i dnešek a vůbec hlubší zamyšlení nad naším státem, životem občanů v něm i dnešním světem zcela vymizelo. Ze státního svátku se stalo pouhé předávání státních vyznamenání, a to je málo.

Řády a medaile jsou u nás velkou většinou veřejnosti brány vážně. Nedávají se na potkání ze zdvořilosti každé vzácnější návštěvě z ciziny, jak je tomu zvykem v některých, i ne příliš vzdálených zemích. Jejich udělováním se zabývají komory parlamentu a o udělení vyznamenání spolurozhoduje vedle prezidenta i předseda vlády. Proto se má za to, že by tato ocenění měli dostávat lidé za výjimečné činy nebo vynikající výsledky svých dlouhodobých aktivit. Najít každý rok desítky osobností, které takovéto nároky splňují, proto vůbec není jednoduché.

V devadesátých letech to bylo snazší v tom, že řada válečných hrdinů, umělců a dalších osobností, které se o tuto zemi svou prací zasloužily, byla komunistickým režimem perzekvována nebo opomenuta a prezidenti tak státními vyznamenáními zmírňovali křivdy minulosti na živých i mrtvých. Po třiceti letech však argument nápravy minulých křivd nezní přesvědčivě.