Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem se ocitl na diskusi k tématu, již pořádala pražská Knihovna Václava Havla. Také nedávná konference Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), jež byla uspořádána ještě před volbami do Sněmovny, vznesla podněty, zabývající se zahraniční politikou.  

Z obou diskusí jasně vyplynulo, že trpíme politickou rozpolceností, ne-li přímo absencí zřetelně formulované politiky. Jak to vůbec možné?  

V Knihovně Václava Havla, jež má v popisu posilovat jeho odkaz, se objevily názory, že Havel vytvořil jeden ze základů zahraniční politiky: totiž pilíř lidských práv. Mluvil o tom bývalý ministr a diplomat Luboš Dobrovský, ale i Cyril Svoboda, jenž zdůraznil sílu Havlova „osobního příběhu“, díky němuž bylo Československo přitažlivé.  

Jistě, nikomu se nechtělo moc vzpomínat na to, že prezident měl také značně iluzivní pojetí postavení své země, ono „snění“, o němž nejlépe vypovídá představa, sdílená i ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem, když chtěl rozpuštění paktů: Varšavské smlouvy, ale i Severoatlantické aliance.  

Havlův přístup k NATO, do jehož svazku Česko vstoupilo dříve než do Evropské unie, se později – v čase bombardování Bělehradu – ukázal jako sporný, místy to v závěru vypadalo, že jsme pro Američany pákou, jak rozkládat Evropu, když americký prezident George W. Bush blouznil o té „staré a nové Evropě“.  

Ne, Havlův odkaz není jednoznačný, ale měl vždy jistý půvab, na rozdíl od schválností a cukání prezidenta Václava Klause, díky němuž jsme se stali „černou ovcí“, a to nejen v Evropě. Naším úkolem, jak pravil Roman Joch, bývalý premiérův poradce a šéf Občanského institutu, je být „na stráži demokracie“. Inu, poslední z atlantických jestřábů v Praze v tom měl vždy jasno, stejně jako v lidských právech.  

Role prezidenta bývala vždy kamenem sváru zahraniční politiky, nebude tomu ani jinak za Miloše Zemana, který již několikrát předvedl, kdo je tady pánem: při jmenování velvyslanců Klausové a Remka, ale i ve svém „papírovém pojetí“ evropské politiky. Diplomatický šéf Hradu Hynek Kmoníček není v tomto případě krotitelem tygra, ale spíše citlivým psychoterapeutem.  

Budeme chtít prosazovat opravdu eurofederalismus v Evropě, jak se několikrát vyjádřil prezident Zeman? Ne nic méně jistého, protože pokud to všechno skončí u vyvěšení evropské vlajky na Hradě, bude to stále vypadat spíše fanfarónsky, než autenticky.  

O české zahraniční politice by měla být totiž vedena vážná diskuse, neboť absence české politiky v Evropě, ale i oslabování jejího potenciálu likvidací zastoupení za ministra Karla Schwarzenberga všude ne světě, je špatnou zprávou.  

Česká diplomacie nemá málo zajímavých diplomatů, ale kdy jste naposledy slyšeli o nějakém jejich úspěchu?