V prvním dílu bilance jsme si řekli, v jak špatném stavu stát je po nešťastném začátku, kdy se k moci dostali lidé, kteří nedbali zásady ponechat, co je dobré, a opravit, co je špatné.   Shrnuli jsme smutnou historii devastace národního hospodářství a ztráty národního majetku. Ve druhém díle je pohled na vývoj zanedbaného sociálního systému a návrh, co s tím udělat. Teď je před Vámi třetí díl, je o tom, co chybí veřejnému zdravotnictví a co se dá dělat lépe a teprve čtvrtý díl bude o tom, jak zařídit lepší péči o věci společné.

VEŘEJNÉ ZDRAVOTNICTVÍ jako služba občanům

Jistota dostupnosti dobré zdravotní péče patří mezi základní podmínky dobrého pocitu bezpečí. Tento všeobecný zájem vedl tvůrce mezinárodních norem o lidských právech k formulaci potřebných záruk. Z nich vyplývají zásady, kterými se má řídit systém solidárně hrazeného veřejného zdravotnictví ve smyslu služby občanům. Pokud uznáme jejich nepochybnou platnost, jsou tím základní rysy systému veřejného zdravotnictví pevně dány. Přesto je historie uplynulých dvaceti šesti let našeho zdravotnictví především historií sporů zastánců zákony předpokládané, hospodárně obstarávané a solidárně hrazené zdravotní péče, a těch, kteří ve zdravotnictví spatřují příležitost k velkým ziskům.

Do nových podmínek vstupovalo po listopadu 1989 československé veřejné zdravotnictví jako velmi dobře zorganizovaný systém, který byl provozován s malými náklady, protože neobsahoval soukromé složky, které by tvořily zisk odváděný mimo systém a mzdové náklady byly velmi nízké. Také výdaje za léky a přístroje byly nízké, což již souviselo s hlavními nevýhodami, kterými byla nedostupnost léků vyráběných v cizině a některých špičkových přístrojů. Lékařský a ošetřovatelský personál měl vysokou úroveň díky kvalitě lékařských fakult i středního školství.

K úspěšnému přechodu stačilo otevřít přístup k lékům a přístrojům, dát platy do přijatelných relací vůči průměrné mzdě a místo divoké privatizace ambulantní sféry zachovat zdravotní střediska osazená smluvními lékaři. Nebyl však nikdo, kdo by do chaotické transformace vnesl racionalitu a řád. Tak byla rozbita organizační struktura zdravotnictví, zanikla zdravotní  střediska i mnohé ordinace a divoká privatizace začala pohlcovat i lůžková zařízení. Vysoká úroveň zdravotní péče ale byla udržována i při nepřiměřeně nízkých platech lékařů a sester. Hlavně hlavně díky tomu, že evropský pracovní trh se otevíral jen postupně a málokdo mohl hned odejít.

Před rokem 1990 bylo veřejné zdravotnictví financováno přímo ze státního rozpočtu a jen výjmečně se platil malý manipulační poplatek za výdej léků a u stomatologických prací se musel v případě použití zlata dodat materiál. Rozhodnutí zřídit veřejné zdravotní pojištění a upravit v tom směru Ústavu ČR bylo krokem do neznáma a otevřelo to nové příležitosti pro spekulanty a lovce peněz. Zákonný rámec veřejného zdravotnictví byl pevně dán, ale dost se toho nedbalo.