Pan prezident ráno položil květy k památníků zbitých studentů a také pana Zemana, aby upozornil na zapomínání a po mediální dálnici odjel na utkání Daviscupu, kde se v aréně postavené na dluh a bůhví za čí peníze příjemně pobavil se svými přáteli, významnými státníky, poslanci, politickými lumpy, veksláky a kriminálníky za cenu, která pravda v mnoha případech převyšovala měsíční důchod našich seniorů. Ochutnal lahůdek, pod kterými se prohýbaly stoly podle komentáře TV redaktorů a popil vína, kterého tu byly stovky litrů. Zábavu příjemně zakončili naši tenisoví gladiátoři vítězstvím, aby tak završili příjemné zážitky tohoto odpoledne a vnímali svět prizmatem krásna, které jim život podle vyjádření pana prezidenstského kandidáta, MUDr. Sobotky přináší.
Na Václavském náměstí se však už dopoledne začali scházet ti druzí. U muzea zkoušeli své aparatury příznivci „Skutečné demokracie“. Jistě ne kvůli tomu, aby poslech projevů na demnostraci byl všude slyšitelný, ale aby dokázali přehlušit projevy odborářů, kteří tuto demonstraci svolali. Dříve se stávkokazům a lumpům říkalo“modré odbory“. Dnes tuto funkci převzali reprezentanti SKDE, kteří si své nepřátele našli místo v současné vládní a poslanecké garnituře v lidech, kteří přišli demonstrovat, a divme se ještě více, za stejnou věc. Tomu všemu přihlíželi a zřejmě se dobře bavili četní příslušníci policie, kteří nemohli, podle zákona, tomuto přeřvávání zabránit. Co na tom mohlo změnit snažení pana Buřiče o smíření policie s lidem. Ani úředník magistrátu nic nezmohl. Co na tom, že každý věděl předem k čemu dojde a logicky by jednu z těchto akci nepovolil. No snad mu za ten hrdinský čin dá vedení magistrátu premie. Ono to jistě vyvolalo poťouchlý úsměv na mnoha vládně-koaličních tvářích. Špinavou práci za nás udělali ti chudáci sami. Projevy řečníků u obou mikrofonů byly stejně ploché, důrazné jen slovy, ale bez východisek a tak vlastně velmi smutné. V tenisu jsme vyhráli bitvu, ale válka je ještě nerozhodnuta. Na Václavském náměstí jsme bitvu prohráli díky vlastní neschopnosti se sjednotit a hledat nepřítele tam, kde skutečně je. Mediální dálnice nám ukázala jak lidé ve městech demostrovali také proti KSČM a její přítomnosti v regionálních vládách, ale zapomněli na výsledky krajských voleb. Co je tedy vůlí lidí? Kdo tedy má reprezentovat ne-li volení zástupci, jak ráda zdůrazňuje tato vláda a současně straší návratem komunistů k moci. Volby jsou snad svobodné, tak pokud je komunisté vyhrají, je jejich svatým právem vrátit se k moci se všemi atributy i důsledky. To jsou přece zásady demokracie. Věřím, že strach současná garnitura má. Má jej z čeho mít. Rozkradla tuto republiku a ještě stále obírá kostičky, aby nezbylo vůbec nic. Po tom, zřejmě po nás potopa. Pan prezident při svém nezapomínání zapomněl na to, kde byl 17.listopadu 1989 a kam zamířil s panem Dlouhým hned 19.listopadu. Jistě ne na demostraci lidí, ale tam, kde se rozdávaly posty.
Kolik tehdejších komunistů si našlo cestu na stejné místo, aby rychle převlékli kabáty, posypali si hlavu popelem, popřípadě prognosticky pochválili svoje předpovědi a záměry a vládli dál, vlastně až do dneška.
Ti z haly odcházeli spokojeni s úspěšným časem odpoledním. Ti z Václavského náměstí odcházeli s rozpačitými pocity a spíše otrávení a v horší náladě, než s jakou přišli. U muzea pořvávali „skuteční demokraté“ pro pár zbylých zoufalců věřících v jejich sedmnáctibodové evangelium. Debatní stánky byly sbaleny, lidé se rozešli do hospod či domů. Zázrak se nestal. Čunící zůstávají u koryt, nové zákony platí, a tak jsou karty a nejen sociální rozdány pro nové kolo zápolení, pro někoho o moc, pro ostatní o živobytí... V pondělí se dozvíme o další vládní krizi, abychom se za pár dní nato dočkali „nečekaného“ usmíření. Lidé budou nakrmeni dalšími balastními zprávami a pojede se dál, jak to říkal pan Werich?...kočárem černým podle bílých skal.
Vzpomínáni na 17.listopad 1989 končilo ztichlým podvečerem, za kterého potichu mumlající babička vybírala z popelnic na Václavském náměstí něco k jídlu. Nebo snad hledala vzpomínky, na jejichž nezapomínání upozornil už ráno pan prezident?
Při rozhovorech jsem poprvé zažil pocity podobné doktoru Galénovi, který nesl předpis na lék pro lidstvo, který by jej zbavil „Bílé nemoci“ a dav jej ušlapal. Jaký to byl Karel Čapek genius, když dokázal tak barvitě a živě popsat zákony davu. Až se z davu lidí stane šik, jejich vůli nebude možno zastavit. Jenže, kde hledat vůdčí osobnost? U nás v Česku to bude těžké. My jsme spíše Tylovi Naši furianti.
Bitvu lidé nevyhráli, ale boj pokračuje. Buďme si toho vědomi. Všichni!
Josef Reiman
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Reiman
