Ono totiž vše začalo vypadat tak, že z politického tygra se měnící předseda byl ochoten obětovat cokoliv jen, aby mohl sestavit vládu, ve které by byl on tou dominantní osobou. Už na první pohled je jasné, že se mu to nepodařilo, protože jistou dominancí i přes obvyklé české plivání jedu obsadila osoba jiná, ze které má řada bývalých politiků i vládních činitelů s jejich kmotrovskými kamarády neskrývanou obavu. On totiž nový ministr financí není žádné ořezávátko a bude těžké jej přemluvit k tomu, aby pracně pod koberec zametené aféry nevynesl na světlo denní. To by asi mezi lidmi značně zhoršilo už tak dusnou atmosféru.
Asi v této situaci nezbývá nic jiného, než se zaklínat koaliční smlouvou. Kdo však nutil vítěznou stranu k uzavření koaliční smlouvy s partnery, jejichž filozofie je v téměř v opačné části politického spektra. Vzpomeňme, jak už před lety vyčítali voliči a především politici nynějšímu panu prezidentovi uzavření koaliční smlouvy s předsedou ODS. Toto je přece situace podobná, ne-li ekvivalentní, lišící se pouze politickým a sociálním kontextem doby. Proč tedy sociální demokraté trvali na „Bohumínském usnesení“ a odmítli spolupráci s levou částí politického spektra, nebo s její tichou podporou, či neustavili menšinouvou vládu s cílem vládnout tak, aby to bylo i pro ostatní parlamentní strany přijatelné. Nebo snad chtějí nynější opozici v parlamentu válcovat stejně tak, jako to praktikovala ona?
V současné koaliční konfiguraci jim stejně nezbývá nic jiného, než zřetelně couvat ze svého volebního programu pod oblíbeným heslem kompromisu či koaliční shody. Výsledek bude ten, že je nebudou mít rádi ani jejich příznivci, o odpůrcích nemluvě. Jistě bude parlamentní chování sociální demokracie ve vládě i v parlamentních komorách důvodem k vážnému zamyšlení o důvěře. Zvláště proto, že si premiér ke spolupráci vybral řadu lidí, kterým nelze jednoduše důvěřovat už z principu. Vždyť choulostivý post obsadil člověkem nesoucím přídomek „zrádce zrádců“. Dá se takovému člověku věřit, že nezradí i příště? Současný premiér razantně vyřešil povolební aféru a stanul na vrcholku vládní pyramidy, která mu však těžko poskytne předpokládanou stabilitu. Ony totiž zájmy a priority jednotlivých koaličních vládců nejsou identické a v některých případech přímo protichůdné. Pomalu mizí hrany církevních restitucí, valorizací mezd i důchodů, obtížná je i dohoda o obsazení postu ombudsmana. Co až příjdou problémy daleko větší, přímo fatální? Tím prvním může být v zásadě už hlasování o důvěře vládě.
Jistým negativním precendentem může být vyjádření pana premiéra v deníku Právo, ve kterém zpochybnil celou předvolební kampaň sociální demokracie tvrzením, že: „Už není revoluční situace opoziční strany, které mohla podporovat v zásadě COKOLI, NA CO SI VZPOMNĚLA. Jak to má občan a volič příjmout?
Že si snad sociální demokracie populisticky vymýšlěla, aby po volbách sdělila, že v zájmu koaliční dohody či nutného kompromisu přistoupí i na normy, které jsou v rozporu s jejími prezentovanými myšlenkami? Při citování jeho slov, že: „...je třeba, aby si poslanecký klub postupně zažil přerod z DIVOKÉ OPOZICE směrem k vládní odpovědnosti“ mi poněkud běhá mráz po zádech. Jak si to má prostý volič vysvětlit? Platí tedy to co sociální demokracie voličům slíbila, nebo ve jménu zachování vlády a postu premiéra bude její další rétorika a následně i skutky odlišnými?
Věřme, že tento mráček nedůvěry se v činech vlády i koalice rychle rozplyne.
Josef Reiman
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
