U koně naVáclavském náměstí není po demonstraci ani stopy, jen vyšší koncentrace uniforem městských a státních policistů naznačuje, že by se tu mělo něco dít. Václavské náměstí žije svým pravidelným nedělním ruchem ilustrovaným mnoha jazyky turistů a cvakáním fotoaparátů. Mlžný opar kryje průčelí Národního muzea. Nálada je listopadově podzimní a spíše neutrální než smutná. Jen v uších mi doznívá atmosféra demonstrací z loňského roku. Tak tedy trochu reminiscence..
Bývalá vláda se odešla do historie znemožnit a nebylo to z iniciativy demonstrujících, kteří se za ni styděli. Neodstranil ji ani projev nedůvěry parlamentu, naopak, vláda se těšila důvěře modré a knížecí družiny. Marné byly argumenty opozičních poslanců. Je úsměvné, že odešla pro milostnou epizodu pana premiéra. Byla zakončena jako v pohádce sňatkem. Byla jmenována úřednická vláda provázená kritikou zprava i z leva. Negativní pozornosti se dostalo především některým novým ministrům. Vše vypadá tak, že i přes těžký kalibr kritiky líčící tuto vládu jako klín vražený do politiky panem prezidentem, ona pracuje pod tlakem, ale vcelku jí není co konkrétného vytknout. Snad jen vyhazov exponentů bývalé vlády z ministerských funkcí. Za to bych ji spíše chválil.
Vláda bez mandátu, v demisi plní své úkoly podstatně lépe než kamarila milovníků, chemiků a knížat doprovázená stavovskými patolízaly. Ti, ač se na současném stavu naší vlasti podepsali kapitální měrou, ještě mají odvahu kritizovat. Stejně se chovají také někteří bývalí koaliční poslanci. Místo, aby si sáhli do svědomí, pokládají se za anděly bez bázně a hany a kritizují a dehonestují vše, co a koho mohou. V této atmosféře se konstituuje nová poslanecká sněmovna a vítěz voleb se chlubí vítězným peřím získaným úskokem a na úkor části stranické základny. Jen nám dokazuje jakým svinstvem politika je.
Národní banka nám nesrozumitelnými slovy vysvětluje syntetické zdražení, které bychom s ohledem na inflační cíle měli spíše vítat a my nechápeme, že nás připravili o část úspor pro naše dobro. Probůh, co to říkám. Prostě nám zase dali do nosu a potřebují, abychom to spolkli a mlčeli. Není práce, začínají chybět peníze, ta tam je existenční jistota. Ovšem jen pro nás obyčejné lidi. Ti úspěšní si těchto změn ani nevšimli. Každý z těch, kterých jsou plné ulice, se zuby nehty snaží udržet si svůj bochník a příliš nestrádat. Jak dlouho nám však tato snaha vydrží.
V této atmosféře probíhá svátek revoluce z roku 89. Stále více se vrací myšlenka jestli to bylo opravdu lidové hnutí, nebo jen kalkul těch mocných tehdy i dnes.
U podloubí na Národní třídě, v místě bití studentů se střídají a oslavují sami oslavenci u pomníku vztyčených rukou. Okolo se v zimě krčí pár zvědavců, kteří se snaží zahlédnout či vyfotografovat některou z oficiálních figur nesoucí věnec či kytici. Ticho je výmluvné. Je otázkou, zda je to vzdávání pocty listopadovým hrdinům nebo smutek nad současným stavem naší vlasti. Opodál na ulici je petiční místo vyzývající kolemjdoucí k podepsání petic příkladně k uzákonění majetkových přiznání. Nikde žádná radost či nadšení ze získáné svobody a demokracie před čtyřiadvaceti léty.
Názorová různost až protichůdnost vede k nedůvěře mezi lidmi a k atomaizaci občanské společnosti. Chybí sjednocující síla i osobnosti, které by po ní volaly.
Politici jsou stravováni spíše politickým bojem. Není to však boj pro lidi, ale o moc. Prázdná parlamentní koryta budou zčásti nově obsazena. Staří borci nemají na své rétorice co měnit, snad jen to, že dřív to byly hlasy koaliční a dnes budou opoziční. Pokud se jim ovšem nepodaří přemluvit ke své politické linii ty nově příchozí. Lidé se stále budou bát komunistického nebezpečí na které je staří matadoři neustále a rádi upozorňují, vláda bude toxická a tak se na poměrech vlastně nic nezmění. Jen hádky a podrazy, prostě politikaření jak je v naší zemi zvykem. Pohled na výsost neutěšený. Ale abych nekřivdil, odpoledne došlo k incidentům mezi krajní levicí a pravicí. Jak příznačné pro tuto zemi. Problémy se neřeší, ale navršují. Policie je nervozní.
Je tu však malá, křehká květinka naděje, že ti nově příchozí budou mít zájem o starosti lidí a budou jednat v souladu s jejich vůlí. Nebude to lehké, ale není to nemožné.
A tak se třeba za rok sejdeme na děkovné manifestaci za nastolení opravdové demokracie pro všechny, zatímco ti, kterí tu kradli a upláceli, podváděli, lhali manipulovali, pomlouvali a kazili vše co bylo možné zaslechnou tyto radostné hlasy přes zamřížovaná okna věznic. Potom bude skutečně co slavit. To bude znamení vítězné revoluce. Snad!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Reiman
