Slyšeli jsme také o střelbě do dělníků a hrozbách vězení pro odpůrce masarykovského režimu. Dozvídali jsme se o zradě dělnických vůdců. Učebnice popisovaly život kapitalstických oligarchů a bankéřů. Ve filmech byli prezentováni úspěšní buržousti a jejich nohsledové, ale také jejich chudé protějšky..
Paničky z lepší společnosti a chudé pradleny ze Žižkova aVršovic. Čas se pootočil a jaká je realita? Nebyly ty obrázky předzvěstí naší současnosti?
Možná se nejednalo o propagandu, ale obavu z možné reality. Vše vypadá tak, že to byla spíše hrozivá vize, která se pohříchu naplňuje vrchovatou měrou.
V roce 1989 jsme, jak se zdá, stáli všichni na stejné startovní čáře. Většina z nás měla své zaměstnání a tak při vstupu do demokratického světa nedošlo k žádné závratné tměně. Lidé dál pracovali a starali se o své rodiny, ale rostla tu nepozorovaně nová honorace, která se o práci příliš nezajímala. Straničtí funkcionáři výhodnou dohodou s garniturou revolučních demokratů vyměnili politickou moc za ekonomickou a po výměně stranických kabátů usedli znovu do řídících funkcí, jenže teď už jako svobodní, nezatížení svou minulostí. Oni měli prostředky i kontakty nutné pro zakládání nových firem, získávání výhodných dotací a půjček, privatizacemi získávalí za levný peníz majetek, který tu vybudovala pro sebe společnost pracujících. Kuponovou privatizací potom celou loupež státního majetku dokončili. Ve dvou kolech připravili ty obyčejné lidi o jejich“majetek“ spočívající v kuponových knížkách. Ti informovaní a vyvolení získávali akcie podniků s dobrou budoucností. Těm obyčejným byly žádosti vraceny s tím, že portfolio je rozprodáno. Ti šťastnější se potom chytli v podnicích, které za krátko zkrachovaly, vykoupily je zahraniční subjekty a dnes vesele vyrábějí dál, jen akcionáři prostě utřeli nos. Pod hesly našich“státníků“ každý se musí postarat sám o sebe, nebo není rozdíl mezi čistými a špinavými penězi, ti bohatí, dříve fukcionáři podniků, vedoucí hospod a hotelů, pracovníci zahraničního obchodu, veksláci a další lumpové dokonali akt totální krádeže státu. Co zbylo teď ještě dílem nabízejí k prodeji zahraničním subjektům, nebo to odevzdali kléru všech vyznání, aby si zajistili z jejich bochníku ještě alespoň malý krajíc. Přece i za zprostředkování kšeftu se dobře platí.
Stát je bez majetku, bez výrobních prostředků a produktů zemědělství odkázán na dovoz téměř všeho. Cukrovary jsou zrušeny, pivovary prodány, železárny provozují indičtí fakirové a ruští magnáti, strojírny patří zahraničním holdingům, automobilový průmysl, jehož úspěchy se naši představitelé zaštiťují patří zahraničnímu kapitálu stejně jako energetika, vodovody i kanalizace, a tak úspěch a výnosy nejdou jistě k dobru naší vlasti. V cizích rukou je také lékárenský průmysl a léky se za výhodných podmínek vyvážejí do zahraničí a na vnitřním trhu chybí. Pojišťovny vyžadují stále větší částky za povinná pojištění, protože výnos 50% je už pro ně málo. Za IZIPy a popdobné karty se vyházely peníze a tak není na zdravotnickou péči a důchody. Exekutoři se stávají neomezenými vládci v tomto demokratickém systému věcí. Když už stát nemůže pohnout daněmi, přijde s restrikcí Národní banka a sníží veškeré úspory svých občanů bez ohledu na to, jestli si spoří na vlastní letadlo, nebo na skromný pohřeb. Hovoří se jen v makroekonomických ukazatelích, ale na občana se nehledí. Jen když budou mít exportéři výhodné podmínky. Doufám, že z toho budou profitovat alespoň ti poslední tři, kteří ještě zbyli a mají v Národní bance dobré kamarády. Ti drobní výrobci a podnikatelé buď pomalu balí svoje řemesla, nebo utíkají do daňových rájů. Protestovat je tu možno téměř bez omezení, ale to je to jediné co je ještě možné, ovšem bez efektu. Máme přece zastupitelskou demokracii a tak je nutné vše projednat v parlamentu. Jaký byl ten minulý víme a co přinese ten, který se formuje, ještě nevíme. Ohlasy ze strany státní správy jsou nulové. Strany se perou o koryta a tak tu zatím vládne liberální bezvládí. Politici se pomlouvají, v případě potřeby je možno také zpochybňovat odbornost profesí včetně těch justičních. Práce není, jen spousta řečí o tom, že bude. Situace je vážná a přesto naši experti nemají obavu z expanze finanční oligarchie a možných posunů měny k inflačním cílům. Nemáme toho moc, ale ani jistotu, že nebude hůře. Jediný představitel hnutí Ano se stará abychom dostali chleba a snad i něco k tomu. Nikdo už se neptá za jakých podmínek. Ti úspěšní pořádají plesy a rauty, při kterých je nějaký posun koruny k Euru o dvě koruny směšnou a nezajímavou zmíňkou. My ostatní počítáme jestli vyžijeme do další výplaty, nebo důchodu. Nebylo na těch obavách komunistů přece jen mnoho reálného?
Zítra to bude dvacet čtyři let od vystoupení studentů podpořených disentem proti komunistickému režimu. Po velkém výprasku přišla sametová revoluce. Zvonili jsme klíči a radovali se z nově nabyté svobody. Co však z ní do dneška zbylo? Pár vyvolených nemajících bídu. Pár pilných, kteří se jim snaží za každou cenu vyrovnat. Plejáda zlodějů, kteří se snaží na tomto podivně liberálním systému vydělat. Zákonem chráněná smečka banditů, kteří tuto zemi nemilosrdně dřou na konto horníků, pracovníků v montovnách pro zahraniční monopoly, zemědělců pěstujících místo potravin suroviny pro biopaliva a těch dalších statisíců tvářících se po americku“happy“, v soukrmí trpících depresemi ze ztráty postavení či zaměstnání, dlužníci z nerozumu a z hlouposti platící daň exekutorům, ti kteří se obávají výsledků soudů o majetek, zatímco zločinci běhají po svobodě a ještě se nám pošklebují. Místo demokracie tu vládne strach ze ztráty životních jistot. Deziluze provázena hospodským nadáváním, tolik charakteristickým pro českou náturu. Jen abychom měli na dárky na vánoce, rybí či jinou hostinu a vyhlídku na dny volna. Chaty a chalupy nám zapadaly sněhem a tak jsme vlastně zapadlí vlastenci podle kteých statistický úřad vykazuje jak se máme dobře.
Kdybychom věděli jaký bude výsledek naší sametové revoluce, opravdu bychom zvonili tehdy klíči a umožnili pohodlnou cestu k moci poslancům z povolání se vzděláním z plzeškých práv? Opravdu jsme tohle chtěli? Skutečně nás do té míry zajímají spory v politických stranách? Nemáme spíše právo na spokojenější život po době, kdy jsme byli stále vyzýváni k utahování opasků? Jak dloho ještě? Jen nevím proč to neplatí v naší zemi pro všechny. Když budeme na ráj na zemi čekat, nikdy se jej nedočkáme. Je pro to třeba něco dělat!
Josef Reiman
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Reiman
