Boj o uznání je motorem dějin, soudil Hegel. Zdálo se, že překonáním rozporu „pána a raba“, vyhlášením práv a suverenity lidu, kdy sebevědomý občan uznává důstojnost jiného suverénního občana, se historie naplní. Vlak dojel z teokracie do lidovlády a přes totalitní vykolejení se na konečné navždy zastavil, věřil hegelovec Fukuyama. „Věčná lidská touha po uznání“, o níž psal v knižní eseji Konec dějin a poslední člověk, ale není ukojena jednou provždy. Do hry vstupují emoce, imaginace a informační gramotnost, náboženství vyhozené oknem rozumu se vrací dveřmi morálky.

Srdeční záležitost

Touha po respektu a prestiži (thymoeides) naplňovala demokratickou formu již v antice. Platónský thymos – vznětlivá část duše prostředkující mezi myšlením a žádostivostí – sídlí v srdci. Každý člověk chce být potvrzen jako rovný mezi rovnými a jedinečný mezi jinými. Thymická potřeba účasti, uplatnění, pochvaly a úcty není starověké haraburdí, přešla do žargonu nás, „kulturních křesťanů“ – i poslední z posledních má svou hrdost.

Neuspokojená potřeba sebeúcty a solidarity vzbuzuje „související emoce hněvu [a] hanby“, připomněl Fukuyama. Hněvivě nebo stydlivě reagujeme na manipulaci a příkoří, zatímco uznání vlastní důstojnosti posiluje sebedůvěru. Emoce vracejí do politiky vůlí nezvládnuté „kmenové“ sentimenty, případně občanskou angažovanost a neposlušnost. Touha po rovném uznání (isothymie) se ale občas zvrhává v nadřazenost (megalothymii) nad jinými jednotlivci, skupinami či národy. Slabý hledá slabšího, silného ovládá silnější. Thymická sociální energie boří politické a mediální hráze a hněv přetéká do kolektivní zášti sycené stereotypy a ignorancí.

Sebepotvrzení nenávistí k druhým je historickou konstantou, domníval se Huntington. Západní nadřazenost, islámská netolerance a čínské sebeprosazování tvoří výbušnou směs. Pokus „ukončit dějiny“ šířením multikulturalismu a lidských práv a „zakázat“ tak konflikty, které boj o uznání provázejí, se obrací proti nám. Ohledy a politická korektnost prý odhalují naše slabiny thymicky ctižádostivějšímu islámu. Zatímco Houellebecqovo podobenství Západu směňujícího svobodu za bohabojnost pobaví, Huntingtonova bezvýchodná ideologie kulturní války volá po důkladné kritice.

Euroatlantická post-křesťanská nabídka není tmelem Západu a Východu jako kdysi například helénská kultura. „Vítězná“ neoliberální agenda se neujala v labilních, převážně muslimských zemích. Touha po občanské a sociální emancipaci nenašla ventil, jímž se upouští nahromaděná vznětlivost, a sublimovala do zákeřného islamismu a ničení „nepřítele“ z teroristické zálohy. Západ zatím nemá protilék zneuznání osob, menšin, náboženství či kultur. Není jasné, zda se uzavřeme, naježíme a dozbrojíme, nebo více otevřeme. Zřejmé však je, že světové poručnictví se neosvědčilo.