Důvod byl zřejmý: alespoň částečně napravit křivdy, které na majitelích spáchala vládnoucí nenormalita. Výjimku tvořily doposud církve, protože hodnota jejich majetku, zejména římsko-katolické církve, byla příliš vysoká a naše republika je kvůli historickému vývoji: husitství, rekatolizaci a komunistickému režimu snad nejateističtější zemí v Evropě. To je asi jeden z hlavních důvodů, proč se s navrácením tak dlouho otálelo. Za zabavený majetek získá 16 církví během třiceti let náhradu ve výši 59 miliard korun navýšených o inflaci a stát jim naopak přestane vyplácet příspěvky: dojde tedy konečně k odluce církví od státu.
Připomeňme, že se této vládě podařilo sumu snížit z původně navrhovaných 100 miliard v roce 2002 bezmála na polovinu. Zároveň bude postupně církvím vydán, pokud o něj požádají, ukradený majetek v odhadované výši asi 75 miliard. To je rozhodně dobře, protože jen pohled na tyto zdevastované historické nemovitosti přesvědčivě dokazuje, že stát - ať socialistický či kapitalistický - se o tyto majetky nedokázal od roku 1948 postarat.
K dohodě mezi státem a církvemi došlo bohužel v té ekonomicky nejnevhodnější době, tedy po krizi, která začala v roce 2008 a která nutí všechny vlády v naší civilizaci k často drastickým úsporným opatřením. Toho využily opoziční strany: sociální demokraté, komunisté a véčkaři, kteří podali návrh na zrušení zákona k Ústavnímu soudu. Na druhé straně je pravda, že starých lidí u nás valem přibývá a jsou to právě církve, které by mohly státu s touto péči do značné míry pomoci, což by prospělo i příští zřejmě sociálnědemokratické vládě.
Potud je vše v pořádku: každý zákon je možné v demokratické společnosti nechat přezkoumat. Problém začal tehdy, když vláda v čele s premiérem Petrem Nečasem, přesto, že na podepsání měla čas do 1. října, minulou středu smlouvy o finanční náhradě na vládě rychle projednala a v pátek 22. února 2013 podepsala. Vláda odmítla počkat na rozhodnutí Ústavního soudu, který návrh politických stran nestačil tak rychle projednat: sociální demokraté podali i žádost o vydání předběžného opatření na poslední chvíli, i když tu je možné, podle ústavních právníků, podat jen v případě ústavní stížnosti a ne v případě žádosti o zrušení zákona nebo jeho části.
Proti sobě nyní stojí dva argumenty: Ti, co s postupem vlády souhlasí, tvrdí, že zákon nabývá platnosti uveřejněním ve sbírce zákonů a ne rozhodnutím o návrhu zrušení zákona. Kdyby vláda čekala až na projednání stížnosti, došlo by, například podle Martina Weisse z Lidových novin, ke změně právních poměrů.
Naproti tomu advokátka Hana Marvanová nabádá, že vláda by měla být v tomto případě opatrnější a že by bylo korektnější a zodpovědnější s podpisem posečkat. A uvedla pro ČRo6 kauzy z civilního řízení, které se stávají v případě občanskoprávních nebo obchodních sporů, kdy nějaká firma dříve, než by mohlo padnout pro ni nepříznivé rozhodnutí soudu týkající se například určení vlastnictví k nemovitosti, toto soudní rozhodnutí "předejde" tím, že nemovitost zatíží zástavním právem, nebo převede na někoho jiného, aby tak zmařila případné pro ni nepříznivé soudní rozhodnutí. V občanskoprávním řízení se to řeší vydáním předběžného opatření, a toho využila, byť zřejmě ne v souladu se zákonem, i sociální demokracie v případě církevních restitucí. O předběžném opatření bude Ústavní soud jednat v úterý a podle zákona může - pokud vůbec takovou věc uzná jako relevantní - přikázat orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v již započatých úkonech, pokud hrozí vážná škoda, újma, násilný zásah, nebo pokud je ohrožen jiný závažný veřejný zájem.
Problém je ještě také v tom, že kdyby Ústavní soud později návrhu na zrušení části zákona vyhověl, státu by tím vznikly další značné náklady a mohlo by to nastartovat dlouhý a obtížně řešitelný právní spor. Nehledě na to, že návrh putuje k Ústavnímu soudu v době, kdy je neúplný a na konečné rozhodnutí může mít vliv i menšina, která by v úplné sestavě byla přehlasována.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Hvížďala
