Roman Janouch v Haló novinách dokonce napsal: "Jan Palach byl přesvědčeným levicově orientovaným vysokoškolským studentem, socialistou, jenž se dokonce nezříkal ani marxismu. K tomu nadšeně studoval Maa, v létě 1967 se zúčastnil pracovního zájezdu do Kazachstánu... " Tolik citát.
Podívejme se důkladněji na to, jak před smrtí uvažoval. O toto období se zatím nejdůkladněji zajímala dokumentaristka Kristina Vlachová, která o něm natočila film Poselství Jana Palacha. Ten odvysílala před čtyřmi lety ke čtyřicátému výročí jeho upálení Česká televize. Palach skutečně navštívil v létě roku 1968 a ne v roce 1967 jako brigádník Sovětský svaz, jak upozorňují Haló noviny, ale pokud skutečně před touto cestou koketoval se socialismem, tak právě tam pochopil, jaké nebezpečí nás kvůli tomu, čemu se tam říká socialismus, očekává. Podle Jana Palacha, jak z filmu vyplývá, jsme měli být připojeni ještě těsněji k říši, v níž se lidé bojí myslet a kde se lidé nesměji ptát proč. Zavedení těchto praktik na území Československa chtěl zabránit. V dopise, který napsal tehdejšímu studentskému vůdci Holečkovi 6. nebo 7. ledna 1969 navrhoval, aby studenti žádali zrušení cenzury, odstoupení hlavních představitelů komunistické strany, kteří podporovali okupaci Československa a navrhoval, aby studenti obsadili rozhlas.
Když viděl, že ani studentský vůdce Holeček se neodvážil jeho požadavky zveřejnit, zvolil zoufalý čin. Byla to netečnost lidí, kteří se s lehkostí přizpůsobovali vládnoucí nenormalitě a jeho zbystřené vnímání skutečnosti spolu s potřebou svobody, jako nejvyšší hodnoty, co ho přivedlo k alarmujícímu řešení. A k této devastaci přeci docházelo pod vedením Komunistické strany Československa. Ti komunisté, co okupaci neschválili, byli vyhozeni ze strany i z práce. Na interpretaci komunistů, kteří překrucují život významné osobnosti není nic nového. V půli padesátých let se pokusili udělat socialistu i z mrtvého Karla Čapka, když ho v jejich očích rehabilitovali ruští bohemisté. Na to velmi rozhořčeně reagoval jeho přítel Ferdinand Peroutka, který napsal. "Nebylo většího opaku k Čapkově filozofii, než ten, který je obsažen v komunistické diktatuře."
Theodor Adorno kdysi řekl, že myšlenky a skutečné činy, které jsou pravdivé, se ustavičně musí obrozovat ze zkušenosti věci, a ta se určuje teprve v nich. A stejně to bylo i s činem Jana Palacha. Teprve zažitá zkušenost jeho činu se za dvacet let obrodila v jednání další generace při tzv. Palachově týdnu na začátku roku 1989, který se stal prvním zřetelným signálem blížícího se konce vládnoucí komunistické nenormality. Mohli bychom říci: Palachův čin dostal korunku, a tím byl stvrzen jeho nesmazatelný význam. A to je také to, co bychom si měli připomínat a kvůli čemu byl vyhlášen 16. leden významným dnem. Pražské jaro v roce 1968 viděl Jan Palach a jeho generace, jako začátek cesty Československa z ujařmení Sovětským svazem a z nadvlády komunistické strany.
Proslov Miroslava Grebeníčka je ale přesto možné číst jako dobrou zprávu, protože opět před celou veřejností a hlavně před sociálními demokraty předvedl, že KSČM se nedokázala od své minulosti odpárat, že je stále stejná a že v demokratické společnosti by se s ní nemělo spolupracovat, dokud se s takovými lidmi jako je Miroslav Grebeníček či poslankyně Marta Semelová nerozloučí. Za zmínku stojí, že se Grebeníčka zastal i Pavel Kováčik a předseda Vojtěch Filip, i když s mírnějším slovníkem. Přesně Grebeníčkův projev okomentoval i budoucí prezident Miloš Zeman, když řekl: "V době, kdy Jan Palach uskutečnil svůj protest, reformní komunisté už opouštěli scénu a nastupovali neostalinisté, jako je pan Grebeníček.“ Jenže tentýž Zeman řekl, že chce sjednotit levici. Po takovémto projevu to ale půjde hůře, pokud se nezachová stejně jako vůči ODS, když nejprve ji vinil ze spálení a rozkradení země a pak s ní uzavřel tzv. opoziční smlouvu.
Doufejme, že kdyby Zeman zase zapomněl na to, co říkal, sociální demokraté v čele s Bohuslavem Sobotkou si vzpomenou na svou lepší budoucnost a připomenou si slova Rudolfa Bechyně, která pronesl na začátku existence Československé republiky: "Naše přítomnost i budoucnost je demokratický parlament. Osud parlamentu bude u nás osudem republiky. Kdybychom zůstali v opozici, bude mít opozice v našem parlamentu většinu, a tato opozice se skládá z živlů, které jsou v zásadním odporu proti státu. Jsme schopní krajních obětí, aby republika byla udržena a upevněna." Před podobnou situací budou sociální demokraté zřejmě stát v příštím roce: Buď se spojí tentokrát ve vládě s demokratckými silami, nebo se stranou KSČM, která je v zásadním odporu proti demokratickému státu, jak v těchto dnech opět transparentně předvedla.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
