ANO, SPD a Motoristé, tedy politické strany, které jednají o vytvoření budoucí české vlády, začínají v těchto dnech hledat shodu svých programových priorit. Jejich představitelé začali jednání o hospodářských a finančních problémech, bylo by ale velmi užitečné, aby se do centra jejich zájmu brzy dostalo také vzdělávání, významné zlepšení stavu českého školství a shoda nad tím, kam by se úroveň našeho vzdělávacího systému měla v následujících letech dostat.

Institut Václava Klause se problematice kvality českého vzdělávání věnuje dlouhodobě a průběžně. Jsme znepokojeni neradostným stavem našeho školství a tvrdíme, že už dávno měl tento stav vyvolávat bouřlivou odbornou, společenskou a politickou debatu. Ač politikové a politické strany často mluví o školství jako o své významné programové prioritě, opak je pravdou. Ministry či ministryněmi školství se stávají nevýrazné politické postavy bez náležité odborné a společenské autority. Výsledkem tak zpravidla bývá stav, ve kterém nový ministr cítí neodbytnou potřebu přijít s vlastní „reformou“ českého vzdělávacího systému, což obvykle vyústí v chaotický zmatek a ještě větší nepřehlednost.

Odborná pedagogická veřejnost, jak se zdá, buďto propadla apatii a únavě, neboť „reforma stíhá reformu“, nebo se naopak v systému, ve kterém začíná být dovoleno téměř vše, vrhá do nepromyšlených, sporných či dokonce vzdělání škodlivých pokusů „zlepšit“ jeho obsah i úroveň. Ani nejširší českou veřejnost zřejmě snižující se úroveň vzdělání našich žáků netrápí či nezajímá natolik, aby donutila politiky s neutěšeným stavem něco vážně míněného udělat.

Současně je třeba se vší vážností připomenout, že české školství nežije ve vzduchoprázdnu. Jestliže je nejrůznějšími aktivistickými skupinami průběžně a velmi cíleně (i skrze dokumenty ministerstva školství) napadána instituce rodiny, ono po tisíciletí osvědčené prostředí, ve kterém má být dítě vychováváno i ochraňováno, není se pak čemu divit, že rodina přestává svoji základní roli plnit.

Na jaké další neblahé jevy průběžně upozorňujeme?