Rozdíl mezi komerční stanicí a veřejnoprávní institucí je v tom, že nejde o podnik, company, ale o korporaci, corporation, jak už to zdůraznil v roce 1927 její zakladatel John Reith, když po pěti letech z podniku učinil veřejnou službu, která měla fungovat bez ohledu na zisk a udržet vysokou kulturní úroveň vysílače.
Z tohoto nového uspořádání a financování - stanici si platí sami posluchači - se vyvinula i zásadně jiná struktura: ředitel či intendant není odpovědný svým akcionářům, ale posluchačům, a proto i moderátor není jeho podřízeným, ale naopak zástupcem posluchačů a ti mají právo o novém řediteli své stanice vědět všechno, a to i o jeho minulosti, a na to nebyl Petr Dvořák připraven. Něco takového vůbec nečekal. Z Novy byl zvyklý, že jsou mu všichni podřízení a podle toho se k němu chovají. Tak tomu ovšem u veřejnoprávních institucí není: nadřízeným Jakuba Železného je jeho šéfredaktor (šéfredaktorská struktura je ve formálních a obsahových záležitostech nezávislá) a potažmo všichni plátci televizních poplatků, kterým on musí co nejdůkladněji nového ředitele představit.
Rozhořčení Petra Dvořáka mi připomnělo situaci z německé veřejnoprávní stanice ARD, která donedávna vysílala každou sobotu večer diskusní pořad Sabine Christiansenové a před volbami si tam zvala i kandidáty na kancléře. Když se tam objevil bavorský Edmund Stoiber, zcela propadl a druhý den noviny psaly, že před otázkami paní Christiansenové byl bílý jako papír. Z analýz pak vyplynul důvod jeho selhání: Bavorsko od dob Franze Josefa Strausse bylo řízeno jako company, jako podnik a v zemských televizích byli vždy jen redaktoři plně oddaní vládnoucí straně CSU, která byla u moci desetiletí, a proto politici nebyli vytrénovaní v tvrdých rozhovorech celostátní televize. Edmund Stoiber zcela propadl. A podobně je to i s Petrem Dvořákem, který zvyklý na vystupování ve své bývalé televizi, čekal na zdvořilý informační rozhovor a byl zaskočen tím, že se má před těmi, kdo si ho platí ze svých daní: televizní poplatek je jen přímá daň, zodpovídat i ze své minulosti, tedy ze svého členství v KSČ a ze spolupráce s PPF ze skupiny Petra Kellnera, která by mohla mít zájem o pozemky, které dnes patří České televizi.
Petr Dvořák s největší pravděpodobností nelhal, na události s jeho členstvím či kandidaturou v KSČ již dávno zapomněl, nebo je dokonce vytěsnil, což ze zdravotních důvodů dokáže skoro každý, a proto mu tohle vyčítat je zbytečné. Co mu ale vyčítat můžeme a musíme, je ta skutečnost, že si neuvědomil rozdíl mezi podnikem a korporací a nebyl na takové otázky vůbec připraven, ač by mu to mohl předem říci kdejaký novinářský elév. Přitom pan Dvořák měl kolem sebe zřejmě dost poradců a i čas se od 17,00 hodin do 22,00 na interview připravit. A samozřejmě mu lze vyčítat i to, že kvůli stáži v zahraničí, tedy kvůli kariéře, jako student učinil něco, o čem již v roce 1989 jako student vysoké školy těsně před diplomovou prací musel vědět, a sice, že si kandidaturou do KSČ poškozuje svou pověst mezi slušnými lidmi. Většina lidí by mu to zřejmě bez problémů po dvaceti letech i odpustila, kdyby na dané otázky jasně odpověděl, ale tím, že byl ve studiu nervózní, jak následně i sám potvrdil, a za vedení rozhovoru kritizoval moderátora, odkryl před diváky svou slabou stránku a mohl tak vzbudit podezření, že jich má víc a že by mohl být vydíratelný.
To je za dané situace špatná zpráva, protože Česká televize potřebuje pravý opak: silného ředitele, který si ale uvědomuje, že nezměnil jen firmu, ale že i jeho poslání a odpovědnost je ve veřejnoprávní instituci úplně jiného druhu.
Psáno pro ČRo 6. Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se svolením autora.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Hvížďala
