Už z této formulace je zřejmé, že prvotní překvapení nejen u politiků, ale i u žurnalistů, vyvolává holý fakt, že je obviněn expremiér, a to je samozřejmě špatně. Podobné procesy třeba v Řecku, Itálii i Francii nejsou výjimkou.

V demokratické zemi, kde platí to, čemu Angličané říkají rule of law, tedy vláda práva, nebo jak říkají Američané, u nás nevládnou lidé, ale zákony, by mělo být samozřejmé, že každý úkon státní správy a výkonné moci, a předseda vlády je jejím čelným představitelem, je možné nechat přezkoumat soudem, pokud k tomu existují dostatečné důvody. A ty, zdá se, v tomto případě existují, zvláště po té, co Nejvyšší soud v Brně zprostil poslance kvůli podplácení, protože se tak stalo v Poslanecké sněmovně, ale stíhání expremiéra umožnil. Úplatky totiž premiér a jeho vedoucí kanceláře údajně - jak stojí v obvinění - dojednávali na různých místech mimo Sněmovnu.

Vlastně jde o to, aby soud, jako v této věci jediný kompetentní orgán, určil pro příště přesné hranice mezi politickou korupcí a trestně-právní korupcí. Ta hranice je evidentně tenká, ale má být zřetelná, aby politici věděli, kdy tuto hranici překračují a mohou být za to hnáni k odpovědnosti, a kdy se naopak pohybují v rámci zákona. Obecně se totiž soudí, že je rozdíl mezi tím, jestli jednání poslanců Marka Šnajdra, Ivan Fuksy a Petra Tluchoře v Poslanecké sněmovně, kdy svým hlasováním podrželi vládu a pak se vzdali mandátů, bylo domluveno předem, nebo jestli by jim lukrativní posty byly nabídnuty až po té, kdyby se tak rozhodli sami podle svého svědomí a pak by jejich zkušenosti pan premiér či jemu blízcí využili a nabídli by jim po složení mandátů jinou práci.