Má-li se obdobný spor mezi dvěma občany řešit kdekoliv v republice, musí být rozhodnutí soudu identické. Identické v tom smyslu, že soudce dá za pravdu té straně, která je v právu. Je-li žalobce v právu, náleží mu i náhrada soudních nákladů. Není-li žalobce v právu, hradí soudní náklady nejen své, ale také žalované strany. Tento problém vyřešili k velké spokojenosti již staří Římané. Nemohlo se stát, aby soudce vyslovil: „Žalobce je v právu, náhrada nákladů mu nenáleží“ (případ zpěvák K. Gott), protože výrok k žalované straně by byl: „Žalovaná strana není v právu, náhrada nákladů jí náleží“. Takový výrok je nepravdivý, lidově označený za lživý.

Současné nepravdivé výroky umožňují právní předpisy. Když soudce rozhoduje spor, musí být jeho rozhodnutí pravdivé vůči oběma stranám. Přisoudí-li soudce jistý majetek straně A, pak tento majetek musí být odebrán straně B. Soudce nesmí operovat s jiným majetkem než tím, u kterého je sporné vlastnictví mezi A a B. Výrok soudce vůči straně A musí být opakem výroku ke straně B. Oba výroky musí být pravdivé. To je princip důkazu opaku (z opaku, důkaz sporem, v matematice logický vztah ekvivalence).

Pohrdám soudci a soudy, které tuto triviální skutečnost nerespektují.