Ministr spravedlnosti se omlouvá některým bezúhonným občanům, protože byli zbaveni základního občanského práva svobody pohybu. Nejvyšší soud přiděluje ze státního rozpočtu dodatečné mzdy nejen ostatním soudcům, ale také sobě. Soudci mění žalobní návrh a odsuzují občana, u kterého neexistuje skutková podstata trestného činu. Soudci rozhodnou, že občan zákon neporušil, ale náhrada soudních výloh mu nenáleží, i když žalobcem byl stát.
 

Je-li spor mezi dvěma subjekty A a B, povinností soudu je rozhodnout, která strana je v právu, čili která strana má pravdu. Soud musí určit, zda některá strana jednala v rozporu se zákonem, nebo přímo zákon porušila. Na základě takového zjištění soud rozhoduje. Rozhodnutí vůči straně A je opakem rozhodnutí vůči straně B.

Bez ohledu na to, která strana se na soud obrátí, je druhý výrok opakem prvého výroku. Oba výroky jsou pravdivé. Takové pravidlo platilo již v antice. Důkaz opaku zaručuje, že soudy na celém území rozhodují spravedlivě (pravdivě).

O povinnosti rozhodovat spravedlivě (čili pravdivě) v debatě Václava Moravce nepadlo ani slovo.