Karel Wágner: Je třetí světová válka na spadnutí?

Francouzský ministr zahraničních věcí Jean-Marc Ayrault veřejně a s definitivní platností Asadovi přisoudil vinu za chemický útok z Chán Šajchúnu na základě „Národního hodnocení“, které 26. dubna 2017 předložil veřejnosti po zasedání Rady pro obranu. A jak to tak vypadá, z tohoto hodnocení se začíná pomalu, ale jistě klubat záminka pro formování koalice k invazi do Sýrie, do které někteří politici hodlají zapojit vojska Spojených států, Francie a Velké Británie. Zůstává otázkou, jak na tyto plány politiků zareagují generality jednotlivých armád a zda je v silách mírového hnutí zabránit válce, která by tentokrát, díky dané situaci na syrském bojišti, mohla přerůst ve válku světovou. Je sice pravda, že o povaze žádného blízkovýchodního režimu si nelze dělat iluze, což jistě platí i pro režim Bašára Asada. Zde ale rovněž platí, že z toho, co už tu jednou bylo, se můžeme poučit.

Mám dosud v živé paměti, jak se 16. února 2003 lidé po celém světě vydali do ulic, aby protestovali proti hrozící válce v Iráku. Obrovská vlna demonstrací, největší od dob války ve Vietnamu, se přelila celou zeměkoulí: mírové pochody se konaly v 600 městech od Austrálie přes Afriku a Evropu až po Ameriku. Největší demonstraci v jeho novodobé historii viděl Londýn, kde proti chystané válce protestovalo přes 750 tisíc lidí. A vinoucí se had, tvořený masou lidí, pochodujících z centra města k Hyde Parku, měl podle novinářů přidělávat vrásky na čele tehdejšího premiéra Tonyho Blaira. Přesto však spolu s americkým prezidentem Georgem Bushem vojenskou akci v Iráku nakonec zahájil: dvacátého března 2003 ráno ve 3:35 středoevropského času začala invaze útokem na Bagdád. Koalice vedená Spojenými státy svrhla diktátorský režim Saddáma Husajna a zahájila okupaci Iráku, což vedlo ke dlouhodobému konfliktu se skupinami, které se po zhroucení státu a faktickém zničení armády odmítaly vzdát ozbrojeného odporu, ale i k rozpoutání občanské války mezi šíity a sunnity. Irák není založen na přirozených etnických či geografických liniích, nýbrž vznikl v důsledku mocenského přerozdělení zaniklého osmanského impéria po první světové válce. Pro společenskou a sociální strukturu Iráku je tak charakteristické dělení společnosti dle kmenových, rodových a rodinných celků, čímž zde vyvstal problém s gerilovými jednotkami, jejichž aktivita rostla s časem.

Hlavní smysl operace Irácká svoboda formuloval George W. Bush těmito slovy: „Naše úsilí je spravedlivé a poslouží světovému míru a mezinárodní bezpečnosti. Naše poslání je jasné: odzbrojit Irák od zbraní hromadného ničení, ukončit podporu terorismu Saddámem Husajnem a osvobodit irácký lid.“ Ovšem spojení mezi Irákem a teroristickými útoky z 11. září 2001, jeden z hlavních impulzů invaze do Iráku v roce 2003, nebylo nikdy prokázáno, nebylo ani dokázáno, že by Irák opravdu podporoval teroristy z al-Káidy a že by v době invaze vlastnil zbraně hromadného ničení, které byly Iráku po válce v Zálivu rezolucemi Rady bezpečnosti OSN zakázány, byť i jenom ve formě skladování. V říjnu 2004 vydal mezinárodní inspekční tým International Searching Group (ISG) zprávu, jež shrnovala dosavadní výsledky pátraní po zbraních hromadného ničení, ve které konstatuje, že irácké kapacity pro vývoj a výrobu chemických a biologických zbraní byly v podstatě zničeny už v roce 1991 během operace Pouštní bouře a nezjištěné množství chemických látek bylo opravdu zlikvidováno samotným iráckým režimem na počátku 90. let. Podle nezávislé britsko-americké skupiny Iraq Body Count Project (IBC) ztráty mezi civilním obyvatelstvem, způsobené v důsledku invaze a následné okupace dosahovaly v roce 2003 počtu 12 000 osob (z toho 7 000 v přímém důsledku vojenských operací během invaze), v období březen 2003 - březen 2005 pak koaliční síly v Iráku byly odpovědné za téměř 37 % všech násilných úmrtí civilistů.

Ale zpět k současnému dokumentu z Francie. Závěr francouzské zprávy zní takto: „Na základě celkového hodnocení a spolehlivého a konzistentního zpravodajství, shromážděného tajnou službou, Francie vyhodnotila, že syrské ozbrojené síly a bezpečnostní služby se dopustily chemického útoku pomocí sarinu proti civilistům v Chán Šajchúnu 4. dubna 2017.“ Tato zpráva, která vůbec nebere v potaz svědky pozorované působení chloru, je založena na analýze vzorků, potvrzujících přítomnost sarinu v životním prostředí a organismech intoxikovaných osob. Přičemž analýza tohoto sarinu měla být porovnána s analýzou obsahu nevybuchlého granátu (unexploded grenade), který „byl jistě používán syrským režimem během útoku 29. dubna 2013 v Saraqibu“. Tedy pro vystřelení tohoto granátu pravidelnou syrskou armádou v roce 2013 nemá francouzská zpráva důkaz, ale předpokládá, že „byl jistě používán syrským režimem“. Ve zprávě zmiňovaný Sarákib (Saraqib), městečko v severní Sýrii v guvernorátu Idlíb, se nachází zhruba 60 kilometrů jihozápadně od města Alepo, tedy v oblasti, kde opravdu roku 2013 docházelo k chemickým útokům. Ovšem těch proběhla v blízkém i vzdálenějším okolí toho roku celá řada a je třeba hledat mezi nimi souvislosti, což Národní hodnocení nečiní. Ve francouzské zprávě se také objevilo tvrzení, že skupiny islamistů, operující v provincii Idlíb, nejsou schopny otravný plyn vyrábět, ani použít. Takovéto tvrzení je však v rozporu s celou řadou informací, které se objevovaly v západních sdělovacích prostředcích, některé z nich i u nás.

V provincii Idlíb, kam patří obec Chán Šajchún, dodnes probíhají půtky mezi znesvářenými klany a mezi nejrůznějšími milicemi islamistů, i když zde hraje prim Fronta dobytí Sýrie, známější nám jako Fronta an-Nusrá. Pro společenskou a sociální strukturu větší části Sýrie je podobně jako v Iráku příznačné dělení společnosti dle kmenových, rodových a rodinných celků, čímž zde opět vyvstávají problémy s gerilovými jednotkami. V minulých letech nechyběla v této části Sýrie ani u nás občas zmiňovaná Free Syrian Army (FSA), neboť od roku 2013 přecházely celé jednotky Syrské osvobozenecké armády (FSA) k an-Nusře, a rozeznat je od sebe bylo prakticky nemožné. Tyto skupiny si sice často ponechaly označení FSA, ale to pouze za účelem získání západní výzbroje a podpory. Zprávám o přerodu jednotek FSA v milice Fronty an-Nusrá bylo přitakáno i z oficiálních zdrojů, když jeden z vojenských představitelů USA prohlásil, že více než polovina povstaleckých sil by se dala označit jako „extremistická a islamistická“, přičemž jejich počet stále roste. Přesto USA přislíbily v dubnu 2013 dodat výzbroj v hodnotě 123 milionů dolarů právě organizaci Free Syrian Army (FSA), aby tak podpořily guerillovou válku proti syrské armádě. Povstalci tehdy získali komunikační vybavení, noční vidění, nebo vozidla jako součást neletální pomoci jak od USA, tak od Velké Británie. Postupně se pak FSA díky CIA dočkala dodávek i tak sofistikovaných zbraní, jakými jsou řízené protitankové střely BGM-71 TOW americké výroby. TOW byly zaznamenány v držení tzv. povstaleckých skupin na syrském severu i jihu v jarních měsících roku 2014. Podle analytiků nebyl tehdejší počet TOW v Sýrii znám. Zřejmě nebyl vysoký, ale postupně rostl, přičemž se mnohé z řízených střel ocitly v rukou bojovníků Fronty an-Nusrá, ale i tzv. Islámského státu (Daiš, Daeš).

Je pravda, že v roce 2013, kdy docházelo v Sýrii k největším chemickým útokům, ještě islamisté, označovaní za opozici, moderní výzbroj (kromě té, kterou ukořistili ve skladech Syrské arabské armády) většinou postrádali. To ovšem ještě neznamená, že si nedokázali s odpalováním nejrůznějších granátů či raket poradit. Přičemž ve francouzském Národním hodnocení v případě chemického útoku na lokalitě Sarákib nefiguruje žádná nevybuchlá letecká bomba (unexploded bomb), ani nevybuchlá raketa (unexploded rocket), ale jen nevybuchlý granát (unexploded grenade). Je tedy třeba si připomenout fakt, že i u nás se svého času hovořilo o improvizovaných zbraních syrských „rebelů“ či „povstalců“, o jejich výrobě raketových hlavic a minometných granátů. Z upravené brokovnice v jejich dílně vznikl „puškový granátomet“ pro odpálení trubkové bomby, k metání na koleně vyráběných výbušnin používali katapult, tak jako si k metání granátů a trubkových bomb sestrojili obří prak. Nechybělo ani podomácku vyrobené dělo pro odpalování raket, jemuž se dostalo přezdívky Hell Cannon, jehož dostřel činil 1,5 kilometru. U nás se tématu syrské „samodomo“ výzbroje věnoval Jan Grohmann v Armádních novinách, více informací lze dohledat na Brown Moses Blog. V květnu 2015 se také objevil článek na iDNESu, kde se čtenáři mimo jiné dozvěděli, že povstalci používají střely vyrobené z plynových lahví naplněných výbušninami a že se tyto improvizované dělostřelecké granáty vyrábějí po celé Sýrii. Jinak řečeno, žádný erudovaný armádní expert, na rozdíl od francouzské tajné služby, si netroufne tvrdit, že skupiny islámských radikálů v Sýrii by nedokázaly vystřelit munici s otravným plynem.

Pokud jde pak o výrobu sarinu, situace je zde obdobná. V září 2015 se na serveru BBC News objevil článek US official: 'IS making and using chemical weapons in Iraq and Syria', ve kterém bylo veřejnosti oznámeno, že vláda USA je toho názoru, že islamisté vyrábějí a používají chemické zbraně v Iráku a Sýrii, jak o tom redakci BBC informoval americký vládní úředník. Ten také uvedl, že celá řada zpravodajských agentur je přesvědčena o tom, že existují již dostatečné důkazy, které mohou toto tvrzení podpořit. Přičemž se v minulých letech ukázalo, že syrští islamisté disponují zařízením pro výrobu sarinu. Pětistránkové memorandum pro Davida Shedda, zástupce šéfa armádní rozvědky Defence Intelligence Agency (DIA), které se díky hackerům později objevilo na internetu, totiž dokládalo, že Fronta an-Nusrá vlastní zařízení na výrobu sarinu v Sýrii. Navíc memorandum z 20. června 2013 též zmiňovalo, že zprostředkovatelé této teroristické organizace „nakupují v Turecku a Saúdské Arábii ingredience sarinu ve velkém, po desítkách kilogramů, pro plánovanou velkovýrobu v Sýrii“. Stejného názoru byl nakonec i generál Michael Flynn, který stál v čele Defense Intelligence Agency (DIA) v letech 2012 až 2014. Podobný názor zastává i dnes nezávislými publicisty často citovaný penzionovaný plukovník W. Patrick Lang, který sloužil v blízkovýchodním odboru DIA a byl v minulosti pověřen vedením analytického odboru Středního východu a jižní Asie při Ministerstvu obrany. Ten ve své analýze nedávných událostí v Chán Šajchúnu dokonce říká: „Zpravodajské společenství vědělo, že Sýrie nesvrhla vojenskou chemickou zbraň na nevinné civilisty v Idlíbu.“ Podobně se v úterý 25. dubna 2017 k chemickému útoku v Chán Šajchúnu vyjádřil i bývalý důstojník CIA a výkonný ředitel Rady pro národní zájmy Philip Giraldi v článku Did Assad Order the Syrian Gas Attack? z periodika The American Conservative, které reprezentuje tradiční americké konzervativce.

Ve francouzské Národní zprávě se říká: „Francie nezávisle a kategoricky potvrzuje, že sarin byl použit 4. dubna. Podle zpravodajských informací, získaných francouzskými útvary, jde o proces syntézy sarinu, jenž byl vyvinut Scientific Studies and Research Centre (SSRC) ve službách syrských ozbrojených sil a bezpečnostních složek, který zahrnuje použití hexaminu jako stabilizátoru. DIMP je znám jako vedlejší produkt generovaný tímto procesem.“ Inu, to bylo řečí, že francouzské tajné služby v tom neumějí chodit a najednou - tumáš čerte kropáč! Jak se jim panečku podařilo odhalit, že ta Asadova syntéza sarinu „zahrnuje použití hexaminu jako stabilizátoru“. To takový český Honza, co na tajných službách nenechá nit suchou, ten si umí leda tak sednout doma k počítači a googlovat. A i když tomu rozumí jak koza petrželi, hned se musí pustit do odborných článků našich vědátorů. Pak je z toho ovšem na rozpacích, když se u nich i v některých diplomových pracích dočte, že klasická metoda syntézy sarinu jako binární bojové chemické látky představuje reakci DF se směsí 72 % isopropylalkoholu a 28 % isopropylaminu, přičemž v případě Sýrie, jak je i našim vysokoškolským studentům známo, se pro tyto účely nepoužívala k reakci s DF směs isopropylalkoholu s isopropylaminem, ale s hexamethylentetraminem, tedy hexaminem či urotropinem, poněvadž reakce probíhá snadno i při normální teplotě. A že ten hexamin nakonec není zase nic až tak zvláštního, když všude ve světě nachází využití při výrobě výbušnin, jako se třeba jeho nitrolýzou připravuje trhavina hexogen, zvaná též RDX.

To se pak nemůžeme divit, že u nás máme tolik konspiračních teorií, když všelijaké supertajné informace, horko těžko získávané francouzskými zpravodajskými útvary, si u nás na netu přečte kdejaký Honza.