Francouzský ministr zahraničních věcí Jean-Marc Ayrault veřejně a s definitivní platností Asadovi při­soudil vinu za chemický útok z Chán Šajchúnu na základě „Národního hodnocení“, které 26. dubna 2017 předložil veřejnosti po zasedání Rady pro obranu. A jak to tak vypadá, z tohoto hodnocení se začíná pomalu, ale jistě klubat záminka pro formování koalice k invazi do Sýrie, do které ně­kteří poli­tici hodlají zapojit vojska Spojených států, Francie a Velké Británie. Zůstává otázkou, jak na tyto plány politiků zareagují generality jednotlivých armád a zda je v silách mírového hnutí zabránit válce, která by tentokrát, díky dané situaci na syrském bojišti, mohla přerůst ve válku světovou. Je sice pravda, že o povaze žádného blízkovýchodního režimu si nelze dělat iluze, což jistě platí i pro režim Bašára Asada. Zde ale rovněž platí, že z toho, co už tu jednou bylo, se můžeme poučit.

Mám dosud v živé paměti, jak se 16. února 2003 lidé po celém světě vy­dali do ulic, aby pro­testovali proti hrozící válce v Iráku. Obrovská vlna demonstrací, největší od dob války ve Viet­namu, se přelila celou zeměkoulí: mírové pochody se konaly v 600 městech od Austrá­lie přes Afriku a Ev­ropu až po Ameriku. Největší demonstraci v jeho novodobé historii viděl Londýn, kde proti chystané válce pro­testo­valo přes 750 tisíc lidí. A vinoucí se had, tvořený masou lidí, pochodujících z centra města k Hyde Parku, měl podle novinářů přidělávat vrásky na čele tehdejšího premiéra Tonyho Blaira. Přesto však spolu s americkým prezi­dentem Georgem Bushem vojenskou akci v Iráku na­konec za­hájil: dva­cá­tého března 2003 ráno ve 3:35 stře­doevropského času začala invaze útokem na Bagdád. Koalice vedená Spojenými státy svrhla diktá­torský režim Saddáma Husajna a zahájila oku­paci Iráku, což vedlo ke dlouhodobému konfliktu se skupinami, které se po zhroucení státu a faktic­kém zni­čení ar­mády odmítaly vzdát ozbrojeného od­poru, ale i k rozpoutání občanské války mezi šíity a sun­nity. Irák není založen na přirozených etnic­kých či geografických liniích, nýbrž vznikl v dů­sledku mo­cen­ského přerozdělení zaniklého osman­ského impéria po první světové válce. Pro spo­le­čenskou a soci­ální strukturu Iráku je tak charakteris­tické dělení společnosti dle kmenových, rodo­vých a rodin­ných celků, čímž zde vy­vstal problém s gerilovými jednotkami, jejichž aktivita rostla s časem.

Hlavní smysl operace Irácká svoboda formuloval George W. Bush těmito slovy: „Naše úsilí je spra­vedlivé a poslouží světovému míru a mezinárodní bezpečnosti. Naše poslání je jasné: odzbrojit Irák od zbraní hromadného ničení, ukončit podporu terorismu Saddámem Husajnem a osvobodit irácký lid.“ Ovšem spojení mezi Irákem a teroristickými útoky z 11. září 2001, jeden z hlavních im­pulzů invaze do Iráku v roce 2003, nebylo nikdy prokázáno, nebylo ani dokázáno, že by Irák opravdu pod­poroval teroristy z al-Káidy a že by v době invaze vlastnil zbraně hromadného ničení, které byly Iráku po válce v Zálivu rezolucemi Rady bezpečnosti OSN zakázány, byť i jenom ve formě sklado­vání. V říjnu 2004 vydal mezinárodní inspekční tým International Searching Group (ISG) zprávu, jež shrno­vala dosavadní výsledky pátraní po zbraních hromadného ničení, ve které konstatuje, že irácké ka­pacity pro vývoj a výrobu chemických a biologických zbraní byly v podstatě zničeny už v roce 1991 během operace Pouštní bouře a ne­zjištěné množství chemických látek bylo opravdu zlikvidováno samotným iráckým režimem na počátku 90. let. Podle nezávislé britsko-americké skupiny Iraq Body Count Project (IBC) ztráty mezi civilním oby­vatelstvem, způsobené v důsledku invaze a následné oku­pace dosahovaly v roce 2003 počtu 12 000 osob (z toho 7 000 v přímém dů­sledku vojenských operací během in­vaze), v období březen 2003 - březen 2005 pak ko­aliční síly v Iráku byly odpovědné za téměř 37 % všech násilných úmrtí civilistů.