Náklady tohoto dluhu se mohou přiblížit 5 procentům HDP, se kterými se hauzíruje na obranu. Má se to hojit škrty ve zdravotnictví, školství nebo penzistům? Gabriel Zucman navrhuje místo toho daň z velkého bohatství. Nejen ve Francii. Francouzská velmocenská politika, pravidelné svolávání summitů ochotných, kteří to Putinovi natřou, stejně jako výzvy k drastickému zvyšování výdajů na evropské zbrojení (přichucené drobečky jaderné moci žabojedů) jsou jen pozlátkem domácí bídy. Příslovečným svrchním huj, pod kterým je fuj.

Francie na to nemá, je děsivě zadlužená. Země prožívá fiskální krizi, která je nejhorší od vzniku eurozóny. Státní dluh se škrábe ke 115 procentům HDP a pokusy řešit to škrty penzí, zdravotnictví a školství vyhnaly ve čtvrtek do ulic obrovské protesty. Spojovalo je jednoduché heslo: Ať platí bohatí!

Myšlenka má konkrétní podobu návrhu daně z bohatství, který už léta prosazuje francouzský ekonom Gabriel Zucman. Podobně jako Thomas Piketti nebo Emmanuel Saez učí jak v Paříži, tak na Kalifornské univerzitě a radí jak francouzské, tak americké levici.

Velkým tématem této skupiny vlivných ekonomů je růst nerovnosti spolu s potíráním iluzí, že je vykoupena produktivitou a konkurenceschopností. Ve skutečnosti se odehrává něco jiného, čemu dal Zucman (ve spolupráci s doktorandským školitelem Pikettim) korektní název Skryté bohatství národů (The Hidden Wealth of Nations, 2013). Podstatná část národního bohatství je skrytá, protože je odkloněná, drsněji řečeno ukradená malou skupinou těch nejbohatších, kteří odkopnou potřeby národa prostřednictvím daňových rájů a nejrůznějších finančních triků.

Zucman teď oprášil návrh, ať osoby s majetkem nad 100 milionů eur platí zvláštní daň ze svého bohatství ve výši dvou procent ročně. A Sebastien Lecornu, nový Macronův nominant na premiéra, je v kleštích, protože socialistická levice, bez které nebude mít dost hlasů pro získání důvěry v Národním shromáždění podmiňuje svoji podporu přijetím tohoto návrhu. Zároveň však přijde o hlasy části pravice, která politicky obsluhuje nejmajetnější vrstvy.

Do hry však mohou vstoupit i jiné počty. Po ulicích běhají statisíce lidí, kteří sice v parlamentu nemají hlas, ale – jak historie učí – v určitých chvílích jsou silou, která rozhoduje. A tam má Zucmanova daň z extrémního bohatství drtivou podporu. Na zásadní argument upozorňuje deník Le Monde: Podle stávajících pravidel je míra efektivního zdanění nejbohatších dvakrát nižší než míra zdanění běžných plátců. (ZDE)

Stejný model se probírá i na mezinárodní scéně. Zasloužila se o to skupina G20, která se systematicky snaží o spravedlivější přesun daňového břemene od bezmocných řadových plátců k těm, kdo na to mají. Teď má tedy na stole Zucmanův návrh koordinovaného řešení, jak prosadit mezinárodní standard alespoň minimálního efektivního zdanění těch nejbohatších. Studie A blueprint for a coordinated minimum effective taxation standard for ultra-high-net-worth individuals je k přečtení na stránkách Evropské daňové observatoře, kde jsou i další práce z této kuchyně. (ZDE)

O stejný princip se opírá i aktuální návrh pro Francii. Pokud by to však bylo toto zdanění izolované jen pro tuto zemi, bylo by fakticky dobrovolné, protože co se doma musí, to se jinde nemusí. Proto Zucman klade takový důraz na mezinárodní koordinaci.

Ve hře jsou také různé míry zdanění práce a kapitálu. Nejběžnější trik bohatých plátců příjmové daně spočívá v tom, že zdanitelný příjem je převeden do světa kapitálu (třeba jako vklad do nějakého investičního fondu nebo nákupem akcií), a dosáhne tak nároku na nižší sazby nebo není zdaněn vůbec. V Zucmanových pracích se proto opakuje doporučení na sjednocení daňových sazeb pro pracovní příjmy a kapitálové výnosy.

Podstatné však je, že skryté příjmy musí nakonec někde skončit jako majetek, a tomu by měla odpovídat majetková daň. Ne z každé pastoušky, ale z paláců, z těch největších majetků. Zucman navrhuje hranici 100 milionů euro, ale tohle číslo už je věcí rozložení politických sil a zdravého rozumu.

EU Tax Observatory pod Zucmanovým vedením se zabývá širokou škálou témat, našeptává mi umělá inteligence:

• Daňové úniky a optimalizace nadnárodních společností
• Přesouvání zisků do daňových rájů
• Měření bohatství ukrytého v daňových rájích
• Analýza účinnosti různých daňových reforem
• Hodnocení dopadů daňové konkurence mezi státy

Zásadní výzkumné oblasti mimo daň bohatých:

1. Daňové ráje a přesouvání zisků
   Zucmanův výzkum odhaluje, že 36% zisků nadnárodních společností je přesunuto do daňových rájů globálně, přičemž americké firmy přesouvají až 50% svých zisků. Tento výzkum poskytuje podklady pro reformy korporátního zdanění.
2. Globální zdanění a koordinace
   Zucman prosazuje koordinovanou mezinárodní daňovou politiku prostřednictvím iniciativ skupiny G20. Jeho "Blueprint for coordinated minimum taxation" obsahuje detailní návrhy na harmonizaci daňových systémů napříč zeměmi.
3. Makroekonomické dopady daňové politiky
   Zucmanovy studie ukazují, jak daňové úniky deformují makroekonomické ukazatele - například podíl kapitálu na přidané hodnotě se ve vysokodaňových evropských zemích zvýšil o 4 procentní body po započítání ukrytých zisků.

Specifičnost francouzského kontextu

Zucmanovy návrhy pro Francii nejsou součástí ucelené studie věnované speciálně francouzské krizi, ale spíše aplikací jeho obecných principů na aktuální francouzskou situaci. Jeho daň pro super bohaté představuje jen jeden nástroj z širší palety ekonomických reforem.

Ministerstvo financí ČR ve svých přehledech zdůrazňuje, že Zucmanovy návrhy vycházejí z předchozích analýz zdanění fyzických osob a behaviorálních aspektů zdanění majetku, což potvrzuje, že jde o součást dlouhodobého výzkumného programu.

Širší kontext evropské daňové politiky

EU Tax Observatory publikuje pravidelné analýzy účinnosti daňových reforem v EU - například zjištění, že efektivní daňová sazba nadnárodních společností klesla v EU o 2,7 procentního bodu mezi lety 2014-2022. Tyto studie poskytují základ pro komplexnější reformy než jen daň bohatých.

Zucmanovy návrhy tak představují systémový přístup k daňové spravedlnosti a koordinaci, kde daň na superbohaté je pouze jedním z nástrojů širší reformy mezinárodního daňového systému zaměřené na boj proti daňovým únikům a zajištění spravedlivějšího rozložení daňového břemene, našeptává mi výcuc toho nejučenějšího na webu.

Pro Francii není majetková daň nic nového. Daň z velkých majetků se tam čas od času v nějaké formě objevuje, a po nějakém čase zase ruší. Poprvé ji zavedl prezident Francois Mitterrand roku 1982. Jacques Chirac ji pak zrušil, ale když se Mitterrand vrátil k moci, obnovil ji jako daň solidární. Tu pak zrušil na začátku své vlády prezident Emmanuel Macron.

Co se majetkové dani vytýká

Výnos nestojí za tu námahu. Zucman by ve Francii očekával výnos 15 až 20 miliard eur, ale skupina sedmi ekonomů mu oponuje v Le Mondu a nevěří ve víc než 5 miliard eur.

Dejme tomu. Jenže daně tu nejsou jen pro plnění státního rozpočtu. Je to také strategický nástroj pro vyrovnávání sociálních nerovností. Částečně se to děje přerozdělováním. Jiná páka však může být ještě silnější. Vysoké zdanění může preventivně odradit před zvyšováním rozdílů. Pokud byste měli platit daň z majetku, těžko ty dva miliony eur ze 100 najdete někde po kapsách. Musíte něco prodávat, a to je obtíž. Bude rozumné udržovat majetek pod touto hranicí. Líp se mi platí daně, když bych o ty peníze stejně přišel.

Je tu však i jiná možnost pro boháče. Mohou ze země, která je chce tak odírat, zmizet. Pravice to může prezentovat jako drtivý klacek na stoupence této daně, ale to se chytne opravdu jen hodně prvoplánově. Majetek nejsou jen potenciální daně, je to také moc. Je to moc ve prospěch bohatství. Jestli pár superbohatých odejde, oslabí se tato moc. A to zní docela nadějně. Pak se dá víc věcí řešit ve prospěch řadových občanů.

Ve skutečnosti jen o penězích není ani progresívní zdanění příjmů, zejména jeho nevyšší sazby. Po válce byly v Americe nejvyšší příjmy zdaněny natolik, že zvýšit někomu plat nad horní hranici znamenalo všechny peníze navíc nacpat do kapes státu. Znamenalo to ožebračit firmu pro nic. Takže to ani nikdo nezkoušel a běžný rozptyl nejnižších a nevyšších mezd v korporaci byl jedna ku deseti nebo dvaceti. Když se však za Ronalda Reagana tyto drastické nejvyšší sazby zrušily, mzdy manažerů letěly nahoru ke stonásobkům a víc. Funguje argument: Jinak nám ho přeplatí konkurence. Firma krvácí, protože jediný, kdo tady může zasáhnout, je stát. A ten se nechal uspat pohádkou o volném trhu.

Nejde jen o podnikání. Stačí se rozhlédnout, jak si žijí naši nejvyšší funkcionáři, nemluvě o tom, za co ty zběsilé prachy berou. Proč? Inu, lid je neprobudilý. Kdyby prozřel a daňově přitvrdil u největších balíků, jak by se ušetřilo! Až k tomu si přičtěte tu trošku, která se vybere.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele

Psali jsme:

Zbyněk Fiala: Rozlícená domovnice a obrana zisků

Zbyněk Fiala: Tajná jednání USA a Ruska

Zbyněk Fiala: Příprava nové Jalty?

Zbyněk Fiala: Prohraná válka