A každé intenzivní bombardování aglomerací, ve kterých žijí lidé, mívá za následek mrtvé ženy a děti. Na tom nic nezmění ani demagogie některých rádobyodborníků, přesvědčujících nás o tom, že „chytré“ bomby v syrských aglomeracích zasahují s „chirurgickou přesností“ jen teroristy a jiné zlot­řilce. Tak jako se různí „odborníci“ na terorismus v novinách a časopisech fundovaně ro­zepisují o Ara­bech a Kurdech, bojujících v Sýrii. A přitom ani v jednom z jejich článků nenajdeme zmínku o podstatné roli teroristů z řad Turkmenů, natož pak Ujgurů, provázaných nejen se sousedním Tureckem, ale i s Východním Turkestánem, od syrských a iráckých bojišť značně vzdáleným.    

Pokud se hovoří o Východním Turkestánu (Ujgursku), rozumí se tím Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, le­žící v severozápadní Číně. Jde o největší provincii Čínské lidové re­publiky, která kdysi bývala sou­částí historického Turkestánu ve střední Asii. Východní Turkestán je obydlen ujgurskou menšinou, což je pantur­kické etnikum, které po staletí vyznává sunnitský islám. Situace v oblasti Sin-ťiangu je napjatá od roku 2009, kdy si útoky Ujgurů v regionální metropoli Urumči vyžádaly téměř 200 obětí. Čínská vláda zostřila svůj boj proti ujgurským povstalcům po sé­rii koordinovaných teroristických útoků al-Káidy z 11. září 2001. Číně pak v roce 2002 teroristy za­skočené Spojené státy vyšli vstříc a kvůli napojení na al-Káidu zařadily Organizaci za osvobození Východního Tur­kestánu, tedy East Turkestan Islamic Movement (ETIM), na seznam teroristických organizací, čímž se Čína oficiálně zapojila do tažení proti islámským tero­ristickým organizacím. Ovšem pouze na území nacházejícím se pod čínskou správou.

ETIM, známá též pod názvem Turkistánská islámská strana (TIP), je tedy oficiálně označována za teroristickou organizaci. A to nejenom v Číně a ve Spojených státech, ale i v Ruské federaci, v Afghánistánu, Pákistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, dokonce i ve Spojených arabských emirá­tech. Čína po­tírá tuto teroristickou organizaci v rámci boje vyhlášeného "třem zlům", tedy tero­rismu, separatismu a náboženskému extremismu v Sin-ťi­angu. Ovšem zahraniční aktivisté tvrdí, že Peking hrozbu uj­gurských separatistů přehání a že za vzestup násilí, které mělo od roku 2012 za následek stovky mrtvých, je odpovědná čínská domácí politika. Ujgurské skupiny v exilu tyto útoky označují za opodstatněné projevy odporu vůči politice Pekingu v Sin-ťiangu, kde si Ujgurové stě­žují na všu­dypřítomnou etnickou diskriminaci a náboženský útlak, pře­devším pak na omezování muslimských praktik na veřejnosti.

Ministerstvo zahraničí Turecka 29. června 2015 vydalo prohlášení, ve kterém odsoudilo domácí politiku Číny ohledně zákazu veřejného dodržování pravidel půstu během ramadánu (posvátného devátého měsíce islámského kalendáře, kdy půst patří mezi pět pilířů islámu) pro všechny státní zaměstnance, učitele a studenty vysokých škol. Přičemž muslimské halal restaurace, přístupné veškerému obyvatelstvu, byly „vedeny a podporovány“ k tomu, aby při ramadánu zůstaly otevřené i během dne. Tato nařízení čínské vlády vyvolala v Turecku bouřlivé protesty, jak o tom informoval  The Journal of Turkish Weekly (JTW): „Tisíce lidí vyšlo do ulic po celém Turecku na protest proti zákazu muslimského půstu bě­hem ramadánu v Číně.“ Při těchto protestech, které trvaly několik dní, turečtí muslimové zaútočili na čínský konzulát v Istanbulu a napadali čínské re­staurace. Ve skutečnosti však v případě čín­ského zákazu šlo jen o náboženská pravidla zasahující do veřejné sféry, a nikoli o zákaz islámu jako takového, jak tvrdili někteří komentátoři. K tomu mluvčí čínského ministerstva zahraničí Hua Chunying v prohlášení ministerstva podotkla: "Všechny etnické skupiny v Číně mají nárok na svo­bodu náboženského vyznání v rámci čínské ústavy". Neboť čínská ústava a vláda nezakazují ob­čanům vyznávat doma jakékoliv ze světových náboženství, tedy ani islám. Čínská státní správa však zakazuje takové projevy islámu, které ze soukromé (osobní) sféry pře­růstají ve veřejném ži­votě v nadřazenost pravidlům, kterými se řídí dění v čínské společnosti.

Čínská vláda také nedávno vydala zahraničními aktivisty kritizované nařízení, kterým muslimkám zakázala zahalovat se závojem na veřejnosti. Ovšem tímto naří­zením de facto jen následovala vlády Francie a Belgie, kde se již ženy na veřejnosti rovněž nemo­hou zahalovat burkou nebo niká­bem. A i když v řadě evropských států dosud probíhají diskuse o náboženské svo­bodě imi­grantů, kdy se zastánci multikulturalismu bijí za muslimské šátky (hidžáb) ve ško­lách, zákaz nošení mus­limského šátku ve škole neporušuje Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, jak o tom v roce 2008 roz­hodl Evropský soud pro lidská práva v případu Dogru versus Francie. Jde o jeden z řady případů stížností muslimů, kteří chtěli manifesto­vat svoji náboženskou příslušnost v institucích se­kulárního evropského státu včetně školských zařízení. Jenže Evropský soud pro lidská práva jed­noznačně rozhodl, že zákaz nosit náboženské symboly do státní školy chrání práva a svobody ostatních ob­čanů toho kterého evropského státu.