Fiala a další taky historici. Negramoti z paměťové agendy a rozhazování. Historik Fidler o oboru

Dlouhodobě registruji, že historikem je u nás nazýván skoro každý, kdo o nějaké historické události cokoli napíše či řekne. Přitom historie byla a je standardním vysokoškolským oborem, takže profese historika by měla být s ním spojena. Ovšem za historiky jsou označováni třeba i Jiří Padevět (na stránkách Post Bellum z března letošního roku), generál Aleš Knížek (Wikipedie), plukovník Robert Speychal (stránky Ministerstva obrany), Jaroslav Čvančara (stránky ÚSTR z listopadu 2023) či expremiér Petr Fiala (stránky Encyklopedie dějin Brna). Co to je?

Souhlasím s vámi, že profese historika vyžaduje jako základ absolvování příslušného oboru na univerzitě. Ostatně za lékaře také neoznačujeme zřízence, který jezdí s vozíkem na prosekturu, natož abychom jej jmenovali primářem neurochirurgie. Bohužel, čeští historikové nejsou schopni bránit svůj profesní vzdělanostní základ proti „prosakům“ jiných oborů.

Na druhou stranu je třeba uvést, že zmatení pojmů často vyvolávají i žurnalisté. Uvedl jste pět jmen. Všechny vyjmenované osobně znám, leckdy ke své škodě. Jaroslav Čvančara a Jiří Padevět se sami za historiky neoznačují, i když jejich badatelské nasazení je obrovské a obdivuhodné. Já sám mám je i jejich činnost v úctě.

Pan expremiér je profesí učitel. Na absolventském diplomu má napsáno cosi jako „učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, obor jazyk český – dějepis“, i když v onom oboru učitelství asi nikdy nepůsobil. O pánech vojácích s dovolením nebudu říkat téměř nic. Jeden studoval jakousi stranicko-politickou práci na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda, druhý má studijní kombinaci Policejní akademie a Vojenské akademie. Co z nich dělá historiky – kromě protekčního natlačení do zastávaných funkcí – to opravdu netuším. V oboru tedy máme graduované historiky (spolu s archiváři a muzeology), učitele dějepisu a více či méně poučené badatele. Bylo by to krásné, pokud by toto členění bylo obecně akceptováno, ale to spíše můžeme snít o Vánocích bílých. Takže využijme nápadu Jaroslava Foglara a dotyčné dělme na historiky a taky historiky.

Historik i učitel dějepisu jsou vysokoškolsky vzdělaní, přičemž některé předměty studia mají či měli společné. Proč je tedy tak zásadně odlišujete?

Protože to opravdu jsou dva odlišné obory. Ono učitelství se studuje na filozofických i pedagogických fakultách, ovšem co jsem mohl během čtyř desítek let praxe zaznamenat, tak proměnu oborů čeština a ruština a dějepis z jejich diplomu na obory bohemistika a rusistika a historie ve vlastních životopisech páchají většinou absolventi filozofických fakult. Asi jde o nějaký „Minderwertigkeitskomplex“, tedy komplex méněcennosti.

Ale konkrétně k oněm odlišnostem. Vrátím se do osmdesátých let, kdy studium historie bylo čtyřleté, z čehož přes třetinu předmětů a času zabíraly cizí jazyky, marxismus-leninismus, vojenská příprava či tělocvik. Historik se tedy přípravě na svůj obor historie věnoval asi pět a půl semestru (z osmi), avšak nejdůležitějším předmětem studia byl historický proseminář, jehož prvky se navíc odrážely ve všech odborných seminářích. Učitel dějepisu studoval pět let, přičemž nejméně jeden semestr byl věnován pedagogické praxi. Obecná pedagogika, cizí jazyky, marxismus-leninismus, vojenská příprava či tělocvik zabíraly asi polovinu předmětů a času, po čtvrtině zbývalo na odborné předměty dějepisné a jazykové. Samotnému dějepisu se tedy dotyčný během studia věnoval dva a půl semestru (z deseti), přičemž onen základní předmět ve formě prosemináře vůbec v osnovách neměl.

Co je vlastně na tomto předmětu tak důležitého?

Předmět nazývaný klasicky historický proseminář byl opravdu základem studia historie, detailně se v něm řešily dvě základní dovednosti, jež historik hodný tohoto označení musí v úplnosti ovládat – heuristika a kritika. Heuristika je schopnost vyhledávat potřebné zdroje, kritika je schopnost tyto zdroje třídit a vzájemně srovnávat. Toto platí zcela obecně pro jakékoli historické téma – historik musí soustředit co nejvíce informací (případně vyhodnotit možná omezení z neúplných informací) a poté provést jejich kritiku, aby v co největší míře eliminoval jejich případnou neobjektivitu. Na rozdíl od určitých představ (čas od času velmi rozšířených) se historikova kritičnost má realizovat při práci se zdroji, nikoli v popisu historických reálií. Historik má čtenáři či posluchači předložit historické téma, příběh či životopis, nikoli čtenáři či posluchači říkat, co si má myslet. Ten, kdo čtenáře či posluchače takto mentoruje, není historikem, ale ideologem. Z toho nám vznikají USTRčené dějeBISy, případně práva na fakta ve stylu „jak je důležité míti Foltýna“.

Mám pocit, že váš vztah k učitelům dějepisu není příliš vstřícný…

To vás tedy pocity klamou, protože učitelů dějepisu, kteří denně konají svoji práci, si velice vážím. Jejich povolání dokonce považuji za rizikové, neboť se na jedné straně musejí vyrovnávat s nezájmem většiny žáků o přednášený předmět, na straně druhé pak musejí být schopni zvládnout ataky nadšených zájemců o kdejakou historickou marginálii, kteří na ní chtějí svého učitele „zkoupat“. Vím, o čem mluvím, byl jsem kdysi také takový.

Na druhé straně ale opravdu mám odtažitý vztah k absolventům učitelských oborů, kteří školství ihned opustili (či do něho vůbec nevstoupili) a bez potřebného úplného odborného vzdělání nejen fušují do historie, ale posléze se snaží pomocí různých podrazů a tlačenek dosáhnout vedoucích funkcí. Prostě ve stylu – kdo to neumí, ten to řídí. U absolventů dějepisu z osmdesátých let se navíc nelze vyhnout domněnce, že si učitelství jako vysokoškolský obor vybrali z důvodu snadnějšího přijetí (studenty brali přednostně kvůli feminizaci školství), jelikož na historii se dostávala necelá desetina žadatelů. Abych ale byl spravedlivý, stejně tak mi vadí i absolventi jiných oborů (třeba politruci, právníci, různí promovaní inženýři), kteří se bez potřebného vzdělání pletou do historické práce. Učitelé dějepisu znají faktografii, případně vědí, kde si ji mohou doplnit, ti ostatní jsou v oboru zcela negramotní, ale o to více sebevědomí, když uzmou nějakou řídicí či rozhodovací funkci.

Zde bych ale prosil o příklad...

Například slavná rada vlády pro paměťovou agendu. Několik desítek lidí, z poloviny v oboru zcela negramotných, kteří měli za úkol rozhazovat peníze daňových poplatníků. Ve výsledku pak třeba Československá obec legionářská, obhospodařující stále doplňovanou databázi legionářů a vydávající jednu až dvě desítky odborných publikací ročně, zcela ostrouhala. Jiná podobná instituce, Muzeum paměti XX. století, s podobnými publikačními výsledky finanční podporu od rady získala. Případně se můžeme podívat na dvě příspěvkové organizace Ministerstva kultury, tedy na instituce přímo napojené na státní rozpočet – Památník Terezín podporu získal, Památník Lidice ne. Také zde jsou jejich dosavadní aktivity a výstupy srovnatelné.

Přitom třetinu všech finančních prostředků obdržely pouhé tři instituce – Výzkumné centrum archeologie zla, Post Bellum a Člověk v tísni. Peníze byly rozdělovány podle jakéhosi bodového systému, takže nekompetentní a v oboru negramotní lidé (asi polovina členů rady) přidělovali podle vlastního uvážení jakési body, vymyšlené přidělenými úředníky, nějakým slibovaným výstupům, jejichž validitu ani nebyli schopni posoudit. Samozřejmě kolem toho byla spousta ideových a ideologických řečí, nějaké to občerstvení (pro čtyři desítky lidí na vícero zasedáních – sumička jistě větší než malá, takže tisk minimálně jedné historické publikace by se z toho zaplatil) a hlavně pocit nadřazenosti vůči plebsu, přicházejícímu s poníženými suplikami k vrchnosti. Když peníze od rady získaly instituce napojené na státní rozpočet (například šest muzejních institucí), tak jim je mohli dát přímo, přičemž čtyři desítky lidí by nemarnily čas (většinou také placený z daní) pindáním ve Strakovce.

Docela mě pobavili úspěšní příjemci dotací, zvláště pak Člověk v tísni, jehož spojení s naší historickou pamětí mi opravdu uniká. Ale věnujme se jiným, třeba Muzeu paměti XX. století, dnes již šestiletému dítěti bez zkolaudovaného domova. Nebude tenhle „drobek“ moc povolný vládní moci, jak se to stává podobným institucím typu ÚSTR či Terror Háza v Budapešti?

To srovnání s Budapeští asi nesedí. Tam jde opravdu o paměťovou instituci, navíc spojenou přímo s místem činů jak takzvaných Šípových křížů, tak Államvédelmi Hatóság (ÁVH), maďarské obdoby StB. V Praze by to odpovídalo Petschkovu paláci nebo hradčanskému „Domečku“. Pokud jde o pražské muzeum, reálný důvod jeho samostatného působení mi poněkud uniká. Projekt se mi jeví jako muzejní filiálka ÚSTR, jeho dva ředitelé, kteří se ve funkci zatím vystřídali, jsou ostatně s danou institucí úzce spojeni. Stejně jako při vzniku ÚSTR zde hráli hlavní roli politici, v případě muzea hlavně pražští. Celé to připomíná jednu Werichovu forbínu: „Určitě je někde nějaká komise, která pro sebe hledá budovu.“

Muzeum existuje již šest let, má za sebou vcelku početné odborné výstupy, ale také určité akce, jež lze označit spíše slovem aktivistické. Stále mu však chybí to hlavní, objekt, umožňující veřejné vystavování výsledků sbírkotvorné činnosti, neboť právě kvůli tomu se muzea zakládají. Uvedená spřízněnost s ÚSTR je viditelná i na skutečnosti, že ani jedna z nich nemá problémy s finančním zabezpečením, čímž se od ostatních vědeckých a muzejních institucí odlišují. Například na generální konferenci Mezinárodní rady muzeí (ICOM) v listopadu 2025 v Dubaji mohli jet tři zaměstnanci (ze šestnácti) Muzea paměti XX. století, mimo jiné vedoucí ekonomického, ale nikoli vedoucí sbírkového oddělení. Taková zahraniční aktivita je pro absolutní většinu českých muzejních institucí, které obhospodařují stovky muzejních expozic, nedostižnou touhou.

Velkým příjemcem peněz od vládní rady byl také zapsaný ústav Post Bellum spoluzaložený a stále vedený Mikulášem Kroupou, který vytváří archiv „Paměť národa“. Sbírání svědectví o našich dějinách je bezesporu záslužnou činností, nechápu však, proč se tomu nevěnuje některá státní historická instituce?

Důvod se dá zjistit nahlédnutím do výroční zprávy tohoto ústavu, do kapitoly o finančních příjmech. Podle zprávy za rok 2024 hospodařil ústav v roce 2014 s výnosy ve výši asi 14,5 milionu korun, v roce 2024 již se 158,5 milionu korun, peníze na víceleté projekty nepočítaje. Z toho dotace činily asi 35,5 milionu korun, tedy něco přes pětinu finančních zdrojů. Skutečnost, že Post Bellum není státní institucí, umožňuje získávat většinu finančních prostředků mimo státní přispěvatele. Také výdaje na vlastní zaměstnance jsou velmi nízké, v roce 2024 tvořily asi jen desetinu všech výdajů, což by žádná státní instituce nezvládla. Takže v tomto případě lze říct, že za relativně málo peněz se získává velmi mnoho muziky.

Dobře, ale zachytil jsem vícero informací, že údaje uváděné v archivu Paměť národa jsou v mnoha případech v rozporu s realitou. Jaké máte vy s nimi zkušenosti?

Využíval jsem archiv v několika specifických případech, týkajících se příslušníků ozbrojených sil. Při ověřování těchto údajů jsem objevil nějaké drobné chyby, dané špatným užitím dobové terminologie, zásadní pochybení jsem u mnou vytěžovaných údajů nezjistil. Vcelku mě pobavilo, že pracovníci u vzpomínek příslušníků 1. československého armádního sboru dávají do závorky vysvětlující pojem „Svobodovy armády“, ale mám z toho radost.

Ony rozporné údaje byly již několikrát medializovány, asi největší přešlap vznikl u vzpomínek paní Věry Sosnarové, což nakonec uvedl na pravou míru historik Adam Hradílek z ÚSTR. Další kritika je soustředěna na stránkách Paměť národa lhavá, ale nemíním se nijak vyjadřovat, neboť jsem se touto problematikou nezabýval. Obecně mohu říct, že ústav Post Bellum dosahuje vysoce nadstandardních výsledků terénním sběrem vzpomínek (v tom je jeho působení asi nezastupitelné), ale nezvládá ověřování získaných dat. Obecně řečeno, jeho heuristika je na výši, ale u kritiky by měli přidat, pokud toho ovšem jsou schopni při absolutním nedostatku graduovaných odborníků.

Činnost terénních pracovníků Paměti národa spočívá v nové a progresivní metodě Oral history, která je stále velkým hitem. Proč, když závisí na tak nedokonalém zdroji, jako je lidská paměť?

Nejprve vás musím opravit, takzvaná orální historie rozhodně není novou metodou historické práce. Během mého studia měla označení „práce s pamětníkem“, byla standardní heuristickou metodou s přesně definovanými způsoby kritiky a vedoucí olomoucké katedry historie profesor Josef Bartoš, který ji vyučoval, byl v osmdesátých letech považován za jejího nejlepšího znalce, ostatně některé způsoby pramenné kritiky sám definoval. Ona zbožštěná oral history se k nám dostala při změně stupňování – původní čtyři stupně „dobrý – lepší – nejlepší – sovětský“ byly nahrazeny stupni „dobrý – lepší – nejlepší – americký“ a někteří draví kolegové si na překladu jisté příručky vybudovali zářnou kariéru.

Nakonec si však nejvýznamnější z nich před pár lety nějak spletl pojmy „orální historie“ a „orální sex“, načež s ním bylo příkladně zameteno ve vysokoškolském i vědeckém prostředí. Ostatně onu „orální historii“ použil již na konci 11. století pražský děkan Kosmas při psaní své kroniky, sám totiž uvádí, že mezi jeho zdroje patřila také „báječná podání starců“ (překlad Karla Hrdiny). Takže opravdu nic nového pod sluncem.

Na závěr dám provokativní dotaz. Absolutní většina historiků patří mezi státní zaměstnance a obecně panuje shoda, že jejich pracovní výsledky by mohly být rozsáhlejší a početnější. Spočítal jsem si, že vy osobně jste za posledních deset let vydal neméně než dvanáct odborných historických knih. Měl byste tedy nějaký recept (třeba cílenou finanční pobídku), aby se o spoustě období našich dějin nemuselo říkat, že jde o „bílá místa historie“?

Nebudu asi tím nejlepším navrhovatelem a myslím, že moje zkušenost je pro kolegy nepřijatelná. Za ono poslední desetiletí jsem nebyl placen žádnou státní institucí a knihy, které mi vyšly, neobdržely sebemenší grantovou či jinou státní podporu. Finanční podporu neobdržel ani žádný z nakladatelů mých knih, ovšem prodalo se jich dohromady asi 30 000 výtisků. Jedině a pouze zájem čtenářů tak umožnil nakladatelstvím být v případě mých knih v zisku a vyplatit mi slušný honorář. To je zcela nepřenositelná zkušenost, protože sice prý „nouze naučila Dalibora housti“, ale nouze rozhodně nevytvoří historika, o jehož knihy bude mezi čtenáři zájem.

Faktem je, že na naše historické ústavy a podobná pracoviště vynakládá stát minimálně půl miliardy ročně. Z této sumy však dostávají historici pouhý zlomek, většina peněz jde na provoz, úředníky, šéfy a jejich zahraniční cesty. Pokud by se ona suma peněz dala konkrétním historikům, schopným každé dva roky napsat jednu velkou či dvě malé odborné monografie, mohli bychom mít za stejné peníze každý rok minimálně 300 vysoce odborných knih, jež by naše historické poznání rozhodně posunuly pozitivním směrem a vyvolaly by zcela jistě zájem široké čtenářské obce. Ale pojďme raději snít o těch Vánocích bílých…