Jenže to bychom pak nemohli stavit listopadové výročí. A výročí sedmnáctého listopadu 1989 se slavit má. Ne každý ho potřebuje slavit davově, třeba já si každý rok osamotě procházím trasu (na stará kolena už Vyšehrad vynechávám), kterou jsem tehdy s ostatními demonstranty kráčel. Třeba jsem tam tenkrát potkal i dnešního prezidenta republiky, který měl tehdy coby kapitán komunistické rozvědky zrovna ten den své pravidelné školení v rámci postgraduální přípravy na vysazení do týlu nepřítele právě v ulici Karolíny Světlé, což je od Národní kousek.

V téhle ulici jsem ale o něco dříve měl jiný zážitek. Kamarád Mlhoš měl přes sto devadesát, já zas sotva šedesát kilo, role byly jasné: on mě vysadil, já sundaval. Všechny rudé vlajky v celé ulici. Až na konci, na rohu s Bartolomějskou, jsme potkali dva esenbáky. Přátelsky se nás tázali, zda nevíme, kdo to tu sundavá ty vlajky. A my přátelsky odpověděli, že nemáme ani tušení. Myslím, že jim to bylo jasné, ale evidentně to nebyli žádní horlivci, jakými asi byli frekventanti jednoho kursu probíhajícího v blízkém domě.

Dnes rudé vlajky nikdo sundávat nemusí. Máme zelené, ukrajinské, izraelské, duhové, vše jak má být. To kdyby někdo vyvěšoval třeba katalánskou nebo jižanskou, to by jistě za sundavání stálo. Jenže Mlhoš je kdovíkde a já jsem o 34 let těžší.