Před přijetím schengenské dohody byly hranice mezi západoevropskými zeměmi víceméně formalitou. Stačilo přibrzdit u budky a celníkům zamávat z okýnka pasem. Někdy ani to ne. A výjimečně člověka zastavili, asi aby si ukrátili dlouhou chvíli. Přesto se zdála být dohoda o společném „schengenském“ prostoru pokrokem. Budky zmizely a pas může zůstat v kapse.

Spíš to ale je jen drobná technikálie, mnohem důležitější je vzájemný bezvízový styk. Schengenznamenal něco jiného. Naprostou rezignaci suverénních členských států na jakoukoli kontrolu svého území. Kontrolu, která se nemusí zneužívat, ba dokonce ani příliš často užívat. Ale má být k dispozici pro případ potřeby, protože mít kontrolu nad svým územím je jedním z podstatných znaků suverenity.

Na co suverenita zrovna v takovéhle věci, říkali si mnozí, kteří se při podpisu dohody plácali po rameni. Pryč s hranicemi, jásaly země k schengenskému prostoru nově přistoupivší, včetně nás. Všichni ale zapomínali na jednu podstatnou věc. Aby se mohly fakticky „zrušit“ vzájemné hranice uvnitř, musí se zabezpečit ty vnější.