Jenže ti, co by chtěli bydlení, na ně nemají. Jejich poptávka je jen slovní. Chtěli by si půjčit, nebo rovnou příspěvek z kapes těch, co si už něco vydělali. V atmosféře, kdy nikdo není zárukou, že při dlouhodobé ekonomické depresi bude splácet, není snadné ani levné úvěr sehnat. A není to levné a snadné ani pro investory, protože banky dobře vidí, že produkty developerů nejdou na odbyt. Kancelářských prostor je nadbytek a firmy šetří. Navíc se v dobách lokdaunů naučily houmofisy. K tomu si přidejme, že každý stavební projekt je zatížen gigantickou byrokracií, vedlejšími nálady spojenými se spletí regulací, nároky na energetickou úspornost a zamrzlým pracovním trhem.

Co na to stát? Přemýšlí, jak technicky zúřadovat vyřizování stavebních povolení. Ne jak stavební řízení zjednodušit, zrychlit, zbavit zbytečných omezení a vůbec usnadnit podnikání v oboru. Přemýšlí jen o tom, jak technicky zacházet s formuláři. A to má být lék na stagnaci stavebnictví.

Průmysl u nás už několik let neroste. Poptávka je podvázána slabou kondicí obchodních partnerů, do toho firmám v investicích brání vyhlídka na další přitvrzování šíleného boje s podnebím. Co na to náš stát? Rozinkovou metodou vybírá, komu na trhu přihrát peníze těch druhých. Pokřivuje ceny, narušuje stabilitu obchodního prostředí.

Až si člověk chvílemi myslí, že to je celé sabotáž. Že cílem vlády není prosperita, ale úplně něco jiného. To zní skoro jako spiklenecká teorie, ale kéžby. Současná krize se totiž od některých minulých velmi podstatně liší.