Tématem následujících řádek však rozhodně nebude snaha o probouzení falešných nadějí. Horliví aktivisté očekávali pád vlády už předloni na podzim a nechtěli slyšel, že tohle bude běh na ještě hodně dlouhou trať. Podobná vlna očekávání raší i nyní a i nyní je nutno ji trochu chladit. Ne, nepropadejme pesimismu, apatii a pasivitě. Ale nemalujme si naopak vzdušné zámky, protože jejich rozfoukání pak vede k deziluzi. A opakovaná deziluze nakonec vede právě k oné apatii, se kterou se chtěli nevyléčitelní optimisté vypořádat.

Zamysleme se dnes proto nad čímsi jiným. Je z dlouhodobého hlediska celkem jedno, jestli současná vládní garnitura bude smetena za několik týdnů, měsíců nebo let. Let možná i vzdálenějších než příští volby do sněmovny. Ale vůbec není jedno, co přijde potom.

Politické iniciativy, strany a straničky, hnutí a organizované skupiny, dokonce nová a na hlavním proudu nezávislá média, to vše kvasí všude kolem nás. A společným jmenovatelem je nespokojenost s mocenským uspořádáním u nás, v EU i na celém našem Západě. Určitě je dobře, když tyhle různé platformy spolu začínají komunikovat a navzdory své často hodně zásadní odlišnosti se dokážou shodnout aspoň na tom, že potřebujeme více národní suverenity a méně bruselského centralismu, více rozumné energetické politiky a méně fanatického boje s podnebím, více diplomacie a méně řinčení zbraněmi. U toho ale shoda končí a je iluzí, že by tomu v dohledné době mohlo být jinak.

Shoda totiž není už na tom, co je kořenem našeho společenského a politického problému, ani na tom, kudy vykročit ven ze současného úpadku. To však v dnešní embryonální fázi společenského kvasu není žádnou tragédií, je to naopak docela přirozené. Horší ale je, že část alternativní společenské scény naskočila na vládní lživou sebeidentifikaci, a od toho odvozuje své pojmenování jak našeho problému, tak i jeho řešení.