Prostě bývá lidem zatěžko se ovládat, kontrolovat se, poručit si, sám sebe usměrňovat. Dnes na tom přechodu vběhl chlapec rovnou pod tramvaj – a ta ho sešrotovala pod sebe a zabila. Taková strašlivá věc. Přitom možná stačilo se na pár vteřin zastavit.

Je čas velikonoční. Každý ho má spojený s jinými zvyky, rituály, představami a plány. Především je to ale chvíle, kdy se má člověk zastavit. Poručit si. Zavelet sám sobě. Nenechat se jen tak pasivně unášet proudem. Zastavit se a hledat v sobě co, co ho ochrání, co mu ukáže cestu, co mu poradí, jak dělat věci lépe.

K tomu slouží i nyní pomalu končící doba postní. Je to vlastně takové zastavení se na semaforu. I když zrovna širokodaleko nic nejede a nikdo se nekouká. To ne kvůli druhým. To ne kvůli riziku pokuty či kolize s autem. To primárně kvůli tomu, aby si člověk sám řekl, že on je svým pánem, ne okolnosti, ve kterých se jen tak plandá.

Jsme civilní a sekulární společností. Tady se nějaká bigotnost moc nenosí. Ale i v rámci úplně obyčejných radostí a starostí stojí za to si zahrát sám se sebou hru na sebeovládání, na schopnost si něco odepřít, na aktivování vlastní vůle a nejet jen tak na autopilota.