Tehdy jsem napsal článek (Kyjevská junta ještě nevyhrála), ve kterém jsem toto tvrzení zpochybnil a vyjádřil přesvědčení, že se jedná pouze o strategický ústup, a že vojska demoralizované ukrajinské armády těžko dokáží dobýt milionový Doněck, nebo téměř půl milionový Luhansk, když jim tolik měsíců trvalo, než se jim podařilo dobýt stotisícový Slavjansk a Kramatorsk.

Čas totiž paradoxně není na straně pučistické kyjevské vlády, ale na straně bojovníků Nového Ruska. Normálním Ukrajincům se totiž nechce bojovat za někoho, kdo nerespektoval jejich vůli vyjádřenou ve svobodných volbách, svrhl jimi zvolenou vládu a prezidenta, a teď po nich žádá, aby šli bojovat proti vlastním lidem, se kterými ještě nedávno žili v míru, a kteří se neprovinili ničím kromě toho, že odmítli respektovat bandity, kteří se násilím zmocnili moci v zemi. Proto jich čím dál tím více odmítá narukovat do armády a vyhýbá se branné povinnosti.

Kyjevu, který má množstevní vojenskou technickou převahu, tak začínají citelně chybět lidé. Každý, kdo se trochu vyzná ve strategii, ví, že žádné území se nedá dobýt a dlouhodobě udržet bez pěchoty. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch domobrany, je bojová morálka mužstva. Zatímco domobrana bojuje s nadšením a vizí na Kyjevu nezávislého, svobodného vlastního státu, ukrajinští vojáci bojují z donucení a s pochybami o správnosti toho, co činí.