Neumím si představit, jaké musí panovat v Bruselu poměry, že si předseda komise dovolí před poslanci parlamentu vystoupit ve stylu nezávazného žoviálního plácání, neuvěřitelných floskulí, klišé a frází, přehrabovat se v papírech jako papoušek v planetách a nedodržovat čas nikoliv díky obsažnosti projevu, ale kvůli neschopnosti vypotit a sdělit myšlenku. Na druhé straně ani evropští poslanci nepůsobili v přímém přenosu jako sbor dospělých odpovědných lidí, ale spíše jako zvláštní škola na výletě v zoo.

Obecně lze konstatovat, že myšlení bruselských elit je založeno na tom, že řešení problémů spočívá ve stále intenzivnějším používání metod a postupů, které ho vyvolaly. Slyšel jsem Michaila Gorbačova, jak prohlašoval, že odpovědí na krizi socialismu je více socialismu. Junckerův předchůdce José Manuel Barroso stejně zaujatě tvrdil, že odpovědí na krizi Evropy je více Evropy. Junker to doplnil o tezi, že je třeba nejen více Evropy, ale navíc i více Unie a Komise, čímž přidal na stokrát špatný dort tohoto zhoubného myšlení pověstnou třešinku. Připomenu jenom to, jako se dluhová krize Řecka vyřešila jeho ještě větším zadlužením.

To, co zaznívalo z úst pana Junckera, odpovídalo hodnocení „že to není ani špatně“. Nelze se k tomu vyjádřit, nelze to hodnotit, nelze s tím polemizovat, nelze to přijmout ani odmítnout, protože to byl takový soubor zbožných přání lidí, kteří absolutně netuší, co se kolem nich děje. Kdyby měl pan Juncker se svou partičkou jenom trochu cti v těle, tak rezignuje a čestně přizná, že na úkoly, které jsou na tuto komisi kladeny, prostě nestačí… Kdyby měl k tomu ještě zbytek pudu sebezáchovy a slušnost, tak by řekl, že nečinnost Evropské komise bude nejlepší příspěvek Bruselu těm, kteří se ještě nerozhodli spáchat sebevraždu. S vysokou pravděpodobností je to poslední Evropská komise, takže mimo bruselských darmožroutů nebude nikomu vadit, že skončí o něco dříve. Namísto toho Juncker více méně otevřeně vyhrožoval zemím, které před jeho názory nepadnou okamžitě na zadek. Celé to vlastně nebylo o řešení problémů ale o nátlaku na ty, kteří mají jiný názor, aby se dobrovolně a radostně podvolili bruselské idiokracii.