Mám to štěstí, že si pamatuji, jak se některé události a jevy zpochybňovaly v období, které je dnes paušálně nazýváno „totalita“ popřípadě „komunistická totalita“. Aktuálně jsem svědkem toho, jak je tento „totalitní přístup“ stále úporněji zatracován a odsuzován zejména těmi, kteří „totáč“ nezažili a tudíž povětšinou neví, o čem mluví, protože minimálně neznají kontext. Dojemné jsou potom děsivé články o vykořisťování dětské práce na bramborových a chmelových brigádách a podobné perly. Jsem tak během svého života svědkem toho, jak se kritické myšlení mění v čase v ideologickou doktrínu. To, co je ovšem na celé věci nejzajímavější, je vztah současných zastánců demokracie a svobody a zejména svobody slova ke všemu, co jim nezapadá do jakého si nespecifikovaného, leč jistě harmonického obrazu reality.
Namísto toho, aby přijímali s otevřenou náručí pestrost fyzického i virtuálního světa, různorodost jevů i názorů a drželi se hesla, že sice nelze souhlasit, ale je nutné do posledního dechu bránit právo se svobodně vyslovit, zuří jako major Borovička z Tankového praporu a kladou výhružné otázky typu: „jak je to možné…?!?“ Jak je to možné, že tu mohou zpívat Alexandrovci, jak je to možné, že Rusové bojují v Sýrii, jak je to možné, že se někomu nelíbí politika EU k přistěhovalcům, jak je to možné, že se najdou lidé, kteří chtějí žít po svém na svůj účet a říkat si, co chtějí, na vlastní hubu. Máme přece dost osvědčených postupů, „máme trávopolní systém a orbu s předradličkou a proto se už konečně semkněme a už nikdy ani čehý ani hot, ale vždycky vijó…“, abych citoval přitroublého agitátora z filmu „Všichni dobří rodáci“.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV