Upřímně jsem se bavil, protože Jan věnoval ohromné úsilí tomu, aby jeho dílo bylo opravdovým solitérem, prakticky nezařaditelné a právě tímto jednoduchým marketingovým způsobem neuchopitelné. Nicméně přátelům se pomoc neodmítá, a tak jsem usedl ke klávesnici a začal jsem shromažďovat chabé rozprášené zbytky svých šedých buněk a prosit je, aby mezi nimi přeskočila nějaká myšlenka. Pro začátek jsem hledal dobrou otázku a přiklonil jsem se tomu, že jsem se ptal sám sebe, co bych se chtěl o knize z takového marketingového hesla dozvědět, aby kniha přitáhla mou pozornost a přitom se mi alespoň nabídla nějaké své klíčové atributy, abych si ji mohl někam zařadit.

Uvědomil jsem si, že „Souhlasu netřeba“ je na první pohled pěkný macek, a tudíž pozornost v obchodě určitě přitáhne. Je napsána ve více jazycích, to je další skutečnost, která budoucímu čtenáři jistě neunikne, když už ji bude držet v ruce. Právě v tento moment by měl mít po ruce pomůcku, která by mu odpověděla na otázku: „Co to ksakru je…?!? Do třetice je tu ten podivný název „Souhlasu netřeba“. Proč to mám číst, když je autorovi jedno, jestli se s ním ztotožním…?!?

Jak už výše uvedeno, dostalo se mi té mimořádné cti a radosti zároveň, když mě Jan Campbell vyzval, abych přičinil k jeho knize „Souhlasu netřeba“ několik poznámek. Rozhodl jsem se soustředit své myšlenky do krátké úvahy právě na téma titulu knihy. Jsem totiž hluboce přesvědčen o tom, že jen málokdy se podaří najít tak příhodný titul pro knihu, která je složena ze vzájemně teritoriálně i oborově nesouvisejících textů. Navíc jde o titul, který vystihuje do značné míry tu největší hodnotu, kterou v sobě Janovy texty mají.

„Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat…“, tak zní slova klasika a je to jinými slovy totéž, co sděluje titul knihy. Skutečnost, že souhlasu netřeba, svědčí o celé řadě skutečností a umožňuje celou řadu interpretací, nicméně nebudeme plýtvat papírem ani časem na ty, které by měly naznačovat, že autorovi na mínění čtenářů nezáleží, že mu jsou lhostejní, a další variace na dané téma.

Texty Jana Campbella nepotřebují souhlasu z úplně jiného důvodu. Jsou vzácné tím, že nejde o tolik frekventované příběhy nebo legendy o údajných událostech a jejich údajných souvislostech. Příběhy a legendy vyvolávají touhu vynášet o nich hodnotící soudy popisy, jednoduše se s nimi ztotožňovat nebo je naopak odmítat. Čím jsou tyto příběhy dokonalejší, tím méně samostatného a zejména kritického myšlení od svých čtenářů, posluchačů a diváků vyžadují. Texty Jana Campbella jsou spíše popisy jednotlivých událostí a jejich souvislosti jsou, pokud vůbec, naznačeny jen velmi subtilně. Nemají žádnou ambici stát se příběhem, tím méně ambici o jakýchkoliv souvislostech kohokoliv přesvědčovat. Hodnota textů spočívá právě v tom, že informují o událostech, tak jak se staly a jeho ambicí je v textu žádnou z událostí v daném kontextu neopominout.

Je to právě vztah popisovaných událostí a jejich kontextu, který je před čtenáře Janem Campbellem kladen bez jakékoliv berličky příběhu, legendy či mýtu. Je na každém, aby odpověděl na otázku, jestli události, jejichž popis je předkládán, jsou či nejsou součástí paradigmatu nebo už jsou posly něčeho jiného, příštího. Jinými slovy, jestli jde nebo nejde o skutečnou událost, mající uvnitř sebe potenciál vlivu na kontext, nebo jen o další z mnoha korálků navlečených na niti příběhu. Řečeno trochu jinak, zda události, na které upozorňuje tato kniha, nám dávají při jejich plném pochopení možnost něco změnit, a tím něco je především paradigma nebo obecně řečeno kontext. Jsme obklopeni lidmi, kteří jakoukoliv události navlečou ledabyle na nit některého ze svých osvědčených příběhů, legend a mýtů, zasadí je do stávajícího kontextu, jako další důkaz toho, že vše funguje jak má. Takových příběhů jsou plná média a bohužel i vystoupení politiků.

Papež František ve své encyklice zdůraznil, že bychom neměli ztrácet schopnost myslet o krizi jako o skutečné události a zároveň o příležitosti ke změně. Tomuto pozapomenutému umění nebo dovednosti nás texty Jana Campbella nenápadně učí nebo nám ho spíše jen připomínají. Jde o metodologii a technologii provedení změny v našem prostředí všude tam, kde cítíme, že událost není v souladu s duchem doby, kontextem nebo paradigmatem. Nejde jen o to, jak dosáhnout změny v tom smyslu, aby se událost neopakovala nebo měla jiné důsledky, ale zejména jak dosáhnout změny v tom smyslu, aby se událost zopakovala a její důsledky se mohly plně rozvinout a přinést „úsvit nové doby“. Největším uměním je ovšem dokázat rozlišit mezi těmito dvěma případy, i když lze říci, že nejhorší je „nemyslet o krizi jako o krizi! Vůbec a podlehnout kráse nějakého konejšivého klišé v krásném příběhu.

Tolik jsem pokládal za důležité a možné přičinit k textu Jana Cambella. Důležité protože stojíme před velkým úkolem vrátit do našeho myšlení zdevastovaného příběhy přirozenou plachost a pud sebezáchovy. Příběhy mají nad lidskou duší v pozitivním i negativním smyslu ohromnou moc, ale měli bychom je držet na místech, odkud na nás mohou zapůsobit, jen,, když to sami chceme… V divadlech, knihovnách a na posezeních s přáteli. Moudří lidé říkají, že hluboko v základech naší civilizace je řecké drama, které je největším darem Řeků současnosti. Moudří mužové také říkávali, že Řekům neradno věřit, i když přinášejí dary… Pokud vím, stálo je to život i s jejich dětmi.

Poselství knihy Jana Cambella zní: Nevěřme příběhům, i když přinášejí dar klidu na duši. Příběhy nejsou o životě, stejně jako věda není o životě a mapa není krajina, kterou zobrazuje… V českém prostředí ovšem nemohu Janovi doporučit jiný marketingový podtitul, nežten klasický: Kniha, o které můžeme vést spory, můžeme s ní nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti ní dá dělat… V tom německém Wir schaffen das, aber was ist das…?!?, a v anglickém: Yes, we can, but be or not to be, that is the question of time… 

Snad na závěr jeden, dva univerzální: Kniha, která nás učí žít změnu…nebo možná Kniha, která léčí lhostejnost. Jan si to určitě přeloží.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.