Musím se přiznat, že díky těmto prostým rčením moudré babičky, která pracovala od svých deseti let v severočeské textilce, jsem nikdy neměl problém ani s formulací mezí určitého jevu na straně jedné, ani s touhou po univerzalismu, hledání něčeho, co platí všude bez omezení.

Ušetřilo mi to v praktickém životě spoustu času, a čím více mám možností se seznamovat s výsledky teoretických bádání přírodních i společenských věd, rád konstatuji, že babička měla pravdu a já jsem dělal dobře, když jsem jí naslouchal. Je až s podivem, že se ve veřejném prostoru stále častěji setkáváme s bezalternativností, deklarovanou univerzálností řešení ze strany elit, jedinými pravdami, které už dávno nejsou s dotčenými stranami konzultovány, ale prostě shora sdělovány. Systém sdělování tak trochu připomíná Cimrmanovu svatováclavskou kancelář v Blaníku.

Meze jsou tím, co dává věcem podobu a smysl. Někdy jsou příliš zdůrazňovány, někdy jsou naopak opomíjeny, obojí však předpokládá, že jsou rozpoznány a pojmenovány. Schopnost, dovednost a možná umění rozpoznávání hranic a mezí je všemu živému dáno přírodou. Meze a hranice jsou jedním z přírodních principů, zákonitostí, bez kterých by naše prostředí nemohlo existovat. Meze jsou vyjádřením jeho pestrosti a různorodosti a jejich překračování a měnění jeho variability. Proměnlivost mezí lze obrazně nazvat variabilitou druhého řádu, supervariabilitou, metavariabilitou, ale zcela jednoduše platí, že jsou meze a meze mezí, neboť bez mezí by meze nebyly mezemi. Zde je na místě poznámka na téma pojmů jako nekonečno a nula. Odkažme je v čisté podobě do říše matematických instrumentárií, jejichž uznání a povolení středověkými církevními otci umožnilo rozvoj moderní matematiky. Aristoteles před nimi sveřepě varoval a označil je jako ďábelské, v čemž úspěšně pokračovalo křesťanství a zejména Svatá inkvizice.

K mezím a hranicím odkazuje staré řecké slovo krínein., které znamená rozlišovat nebo oddělovat. Z něho máme nejen známé je i odvozené kritiké techné, tedy umění posouzení, které spočívá v dovednosti rozlišovat a poznat rozdíly. Z tohoto jazykového hnízda vyletěla dlouhá řada slov, jakými jsou krize, kritérium, kritika. Právě krize je zkušeností diference, něco je jinak a už to asi nebude jako dříve. Rád bych připomenul Seifertův verš …něco překrásného se končí…, který na konce básně nachází svůj doplněk… něco překrásného se začíná… Je zvláštní, že krizi a kolaps spojujeme daleko více s koncem než s počátkem, přesto, že k tomu není žádný objektivní důvod.. Spíše jde o pojmy subjektivní a někdy je obtížné počátek a konec rozlišit vůbec. Nabízí se otázka, kde počíná konec a kde končí počátek, což je například aktuální hledání meze mezí mládím a stářím.

Vše tedy funguje a existuje pouze za určitých podmínek, v určitých mezích. I ty nejjednodušší matematické úlohy mají své podmínky, svá omezení. Totéž platí o veškerých jevech a dějích v živé i neživé přírodě. Podobné je to s transparentností, průhledností či průsvitností. Vše, co je skutečně autentické a funkční, je netransparentní, chrání si hranicí své vnitřní tajemství či know-how. Hranice chrání tajemství vzniku nové kvality, chrání podmínky a pravidla, za kterých se nepravděpodobné stává pravděpodobnějším. To je jeden z univerzálních principů života od podbuněčné po sociální úroveň a jsou to právě meze v našem prostředí, se kterými je spojen. Povšimněme si, že pokud se nějaký organismus stane transparentním, zpravidla při této příležitosti umírá. Pokud něco skutečně funguje zcela transparentně, pak to znamená jediné. Je to jenom mechanismus, jehož smysl a s ním spojené tajemství je někde jinde.