Tato země je aktuálně v boji se suchem. My jsme bojovali o zrno, což byl sice eufemismus, ale dlužno podotknout, že jsme povětšinou vedli tento boj úspěšně. Zrno bylo a potravinová soběstačnost rovněž. Dnes bojujeme se suchem a výsledky jsou více než tragické. Neschopnost dosáhnout jakéhokoliv reálného výsledku je do očí bijící. Boj se suchem totiž nespočívá ve stále lepším a dokonalejším zkoumání počasí a klimatu, snižování rizika sucha je spojeno s lepším zadržováním vody v krajině a v obcích, spojené s novou kvalitou jejího využívání a distribuce.

Stát rozdává nádrže na dešťovou vodu a vydává to za pokrok. V dobách mého mládí měl sud pod okapem každý a nepotřeboval na to státní dotaci. To, co tato země potřebuje ze všeho nejvíce, je zpomalení toku vody po svém povrchu. Toho se dosáhne jednoduše tím, že každý jeden vlastník na svých pozemcích bude proměňovat šikmé plochy ve stupňovité struktury, pokud možno kopírující vrstevnice. Totéž platí o orbě a struktuře polí. Platí stará zásada římského práva, že z mého majetku nemá povstat újma majetku druhého.

Je tedy třeba tvrdě požadovat, aby z výše položených pozemků nepřicházely ničivé vlny vody nebo bahna. V pražském Motole se staví už spoustu let cosi jako poldr, ale je evidentně zcela nefunkční a tak, když už kandidáti na Darwinovu cenu lezou v bouřce do kanálu, nevyplaví je to po pár metrech v poldru, ale po pár kilometrech ve Vltavě. Dlouhodobá, systematická, nenápadná stavební (ne)činnost však jistě nese politikům patřičnou „kozí daň“ a keškařům smrt…