Zajímavou úvahu jsem našel na internetové stránce mladých saratovských maoistů. Ti českou současnost viní z toho, že si obraz Jana Palacha, jehož oni vnímají především jako levicového intelektuála, přizpůsobila podle svého a narazila ho na vlastní neoliberální kopyto. Úplný závěr jejich pojednání je tento: „V Janu Palachovi nezemřel hysterický, exaltovaný jinoch, zmítaný milostnými a dalšími osobními neúspěchy. To přenechme maminčiným mazánkům. Ti ať se klidně tráví nebo věší. Palach byl člověkem roku 68, člověkem činu. Neplul po proudu. Naopak pozoroval a činil své závěry.“  

Spisovatel a novinář-intelektuál Petr Vajl, který dlouhá léta žil a pracoval v Praze: „Čí pochodeň hoří jasněji – Čechů Husa a Jeronýma, anebo Čechů Palacha a Zajíce? To je nepoctivá otázka, pročež bude nepoctivá i každá odpověď na ni. Protože historie není náboženství – naštěstí to není ani náboženství, ani ideologie, ani politická strana, samozřejmě v případě, že jde o skutečnou historii. Jedni mají pomník na Staroměstském, druzí na Václavském.  

Památce sebevražedných hříšníků Jana Palacha a Jana Zajíce je věnováno znamení kříže v jednom z nejlakoničtějších a nejelegantnějších (jak nepatřičné slovo) pomníků tohoto druhu: U paty historické budovy Národního muzea se dlažba jakoby vlivem seismických pochodů zvedá právě ve tvaru kříže.“  

Jedno z nejčerstvějších zamyšlení, jež na internetu zanechal jistý Andrej Kolenčenko: „Pomníček Palacha a Zajíce je umístěn přesně na tom Václavském náměstí, kde oba bojovali za svobodu své vlasti. Jenže dnes je to tak, že většina těch luxusních budov, hotelů, obchodních domů a butiků na tomto pro Čechy památném náměstí patří… Američanům. I tady, stejně jako po celé Praze, je plno bezdomovců, narkomanů a prostitutek. A nijak vzácné, i když zatím jen jednotlivé, jsou protesty proti bídě a kapitalismu.“ Tolik poměrně běžně uvažující ruský návštěvník Prahy.  

Skončeme ale na vznešenější notě. Takto lapidárně a zároveň srozumitelně kdysi ztvárnil svůj vztah k mladému Čechovi jeden ze zakladatelů ruského básnického konceptualismu Vsevolod Někrasov. „Nejsem Palach, nejsi Palach… A co on? Je Palach? On je Palach, kdežto ty nejsi Palach a já nejsem Palach.“