Zapomínají  při své rozsáhlé  celosvětové vojenské aktivitě, že Ukrajina leží uprostřed civilizované Evropy, nikoliv v Africe. Že Ukrajina není Libye, Irák, nebo Sýrie či Egypt. Zapomínají, nebo možná ani nevědí,  že Ukrajina je obklopena  státy, ve kterých žijí  gramotní obyvatelé, kteří mají možnost si získat pravdivé informace a udělat si vlastní názor na věc, přestože jsou různými „pressstituty“ masírováni k jednotnému pohledu na události. Že je zde stále ještě základní školství na dobré úrovni. Že obyvatelé těchto zemí vědí dobře, co znamenal pro Evropu německý nacismus a jaké hrůzné následky této ideologie v podobě lidských obětí a zpustošeného území  se zde v polovině května 1945 začaly sčítat. Není na škodu si stále připomínat, že pouze na území Sovětského svazu Němci se svými spojenci zničili 70 tisíc měst, městeček a vesnic. Oficiálně uváděné ztráty jsou tyto:  6 milionů domů, 98 tisíc kolchozů, 32 tisíc továren, 82 tisíc škol, 43 tisíc knihoven, 6 tisíc nemocnic a tisíce kilometrů železničních tratí a silnic. Všeobecně přijímaný počet lidských obětí je 25 milionů, z toho dvě třetiny civilních obyvatel  (G. Roberts, Stalinovy války). Tato válka byla nejhroznější v dějinách lidstva a především díky obrovskému úsilí a obětem Ruska skončila vítězstvím  „Pravdy proti lži a nenávisti“

V roce 1989 jsem byla mezi těmi, kteří s nadějí  očekávali  výsledky politické změny a neuvědomovali si, že světová moc peněz je bezohlednější než ta komunistická a člověk je to poslední, co ji zajímá.  Od z počátku naivního, až po období zcela zprofanovaného socialismu, ve kterém se funkce i na nejnižších úrovních rozdělovaly nikoliv podle schopností jednotlivce, ale podle rudé knížky, kterou bylo tudíž záhodno vlastnit, ve kterém se v lidech z těchto důvodů pěstovalo pokrytectví  a přetvářka,  uplynulo čtyřicet let a my jsme byli rádi, že toto období skončilo.  Ale to vůbec neznamená, že člověk nemá povinnost vnímat kriticky to, co se děje nyní,  byť by byl  absurdně označován za  „ruďocha“ a „komunistu“, přičemž ti skuteční už mnoho let nosí jiné kabáty.  Z malých požárů, podobných  těm, které dnes hoří na Ukrajině, vznikají ty velké, které za sebou zanechávají spoušť  a milionové oběti.  Proto je tak nebezpečné nezjišťovat si a nebránit pravdu  hned v počátcích podobných událostí – z kopce rozjetý stroj lží a násilí se později zastavuje velmi těžko.

V době komunismu jsem měla možnost si přečíst u nás zakázanou knihu Alexandra  Solženicyna  „Souostroví  Gulag“ , kterou moje pětasedmdesátiletá  teta  elegantně přenesla přes letištní  celní kontrolu při svém návratu z Anglie.  Tato kniha se jistě nemalým podílem zasloužila o pád komunismu.  V této souvislosti je zajímavé, jak  A. Solženicyn  nahlížel na Ukrajinu  po svém návratu z emigrace. V roce 1998 napsal ve své knize „Rusko v troskách“ toto: