Sice je tamní parlament, kde má vláda ústavní většinu, zvyklý bez odmlouvání schválit ministerskému předsedovi všechno, co do parlamentu předloží. Poslední slovo má ale v tomto případě Brusel, protože neomezovaná svoboda pohybu uvnitř Evropské unie, tedy i mobilita pracovních sil, patří ke čtyřem základním pilířům, na kterých stojí společný trh. A evropské právo je nadřazeno právu států národních. Což ovšem v Budapešti vědí a určitě se to budou snažit při formulaci zákonného ustanovení zohlednit. 

Pokud se jim to podaří, bude to nepochybně inspirace i pro ostatní členské země v podobné situaci. Včetně České republiky, ze které například jen v roce 2011 odešlo za hranice 172 absolventů lékařských fakult, nejvíc v polistopadové historii. A doma je neudržel ani fakt, že se po akci Lékařského odborového klubu „Děkujeme odcházíme“ zvýšil jejich nástupní plat o pět tisíc korun. Nejsou to ale jen peníze, co láká mladé české lékaře do zahraničí: obvykle tam najdou i lepší podmínky pro postgraduální studium a v neposlední řadě se naučí cizí jazyk a poohlédnou se, jak se medicína dělá jinde. 

Problémy, které to působí, v Bruselu samozřejmě registrují. EK upozorňuje už ve své „Zelené knize“ o zdravotnickém personálu v Evropě z roku 2008 na riziko, že některé členské státy nebudou ochotny vychovávat odborný zdravotnický personál, pokud nebudou moci počítat s tím, že jim to přinese užitek. V omezování mobility ale komisaři přesto nevidí východisko.