Dodat je třeba, že pokud to tak je, pak by Karolína Peake nebyla první ani poslední, kdo obsadil ministerské křeslo, aniž by o svém resortu cokoliv věděl.
Především je ale otázka, jaké vědomosti by si veřejnost asi tak představovala. Minimálně dva ministři, kteří se v čele ministerstva obrany vystřídali, nebyli například nikdy ani na vojně: Karel Kühnl a Alexandr Vondra. Antonín Baudyš, první ministr obrany samostatné ČR, sice zřejmě na vojně byl, ale zase propadl své milované astrologii natolik, že když mu to pověděly hvězdy, poslal evropským kolegům oficiální dopis s vlastním návrhem na řešení vojenského konfliktu v Bosně, aniž by to konzultoval s kýmkoliv z české vlády. O předposledním ministru obrany Martinu Bartákovi, podezřelému z korupce, už ani nemluvě.
I žena už v čele obrany byla: nad Vlastou Parkanovou se zdejší veřejnost ale začala pozastavovat až ve chvíli, když nazpívala americkému prezidentovi Bushovi píseň o radaru. Kromě toho jí zbyl po jejím působení na ministerstvu suvenýr v podobě trestního stíhání za zneužití pravomoci při nákupu letadel CASA.
Ve skutečnosti je problém jinde. Na rozdíl od ostatních demokratických zemí vykazuje totiž ČR ve vysoké politice jedno fatální specifikum, a tím je absence profesionální kvalifikované státní správy. Její vznik zdejší politici, ať už vládní nebo opoziční, ve vzácné shodě nikdy nepřipustili, protože by pak už nemohli rozdávat v útrobách ministerských úřadů výnosné trafiky svým věrným. Příslušný zákon, přijatý před vstupem do EU, jak to tehdy vyžadovala vstupní smlouva, nebyl v ČR nikdy uveden v platnost, a ačkoliv se současná vláda údajně snaží o jeho inovovanou variantu, dá se předpokládat, že to s ní nakonec dopadne podobně jako s tou pověstnou doživotní poslaneckou imunitou. Odstranit ji chtějí na politickém parketu údajně všichni už skoro dvě desetiletí. Akorát se jim to jako na potvoru ne a ne povést.
Fakt, že u nás dodnes neexistuje výkonný úřednický aparát, schopný kvalifikovaně plnit politická zadání, se projevuje jak při tvorbě zákonných předloh, tak při převádění politických rozhodnutí do praxe. Proto je požadavek po odbornosti ministra ve zdejších zeměpisných šířkách tak populární: odborník by mohl být schopný si přinejmenším představit, jak asi to, co jeho ministerstvo vyplodí, může v reálu fungovat. Jeho úkolem v roli ministra pak ovšem bývá bránit alespoň těm nejhorším výstřelkům vládního diletantismu, které by nespokojenost voličů ještě přiživily.
V zemích s efektivní státní správou se ministři mohou naopak soustředit na svůj skutečný úkol: na to, aby zajistili návrhům svých resortů politickou podporu ve vládě a v parlamentě. A také na to, aby kroky svého ministerstva vysvětlovali veřejnosti. Pokud jde konkrétně o obranu, je v zavedených demokraciích dokonce zvykem nejmenovat osoby z armádních kruhů, ale civilisty. A to z toho důvodu, že úkolem ministra obrany jako člena vlády je armádu kontrolovat a hájit na ministerstvu v první řadě zájmy veřejnosti. Nikoli vojáků. Od takového stavu nás ovšem dělí světelné roky.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
