Že to nevystihl, se jednomu z předchůdců Věry Jourové, italskému kandidátovi na post eurokomisaře pro spravedlnost Rocco Buttiglionimu, exemplárně vymstilo už před deseti lety, když se jako lidovec a praktikující katolík europoslancům přiznal, že považuje homosexualitu za hřích, a že manželství je tu od toho, aby ženy rodily děti a staraly se o muže.

Klub socialistických europoslanců šel tenkrát na barikády, a teprve když hrozilo, že europarlament neschválí Barossovu eurokomisi jako celek, Buttiglioni se kandidatury dobrovolně vzdal. V kuloárech přitom ale tenkrát už doutnal spor, že když levice neschválí italského kandidáta evropských lidovců, podívají se lidovci oplátkou na zoubek kandidátovi socialistů na resort vnitra, Maďarovi Laszlu Kovacsovi, který při tehdejším grilování také nepodal žádný přesvědčivý výkon co do své kompetentnosti. Což socialisté tehdy omlouvali tím, že chybějící znalosti si jejich kandidát přece může vždycky doplnit.

Jak vidno z tohoto deset let starého případu, účelem slyšení v europarlamentu není, jakkoli se to tak tváří, zkoumat odborné znalosti kandidátů, ale spíše jejich osobnostní způsobilost, a především jejich politický backround a z něho vyplývající potenciál, využitelný pro mocenské konstelace v Bruselu.