Oba totiž podle Jaceňukova vyjádření se v roce 1944 staly – a to prý též zhruba ve stejném čase - obětí sovětského přepadení.

Když jsem tuhle větu tehdy četl, připadala mi jako výrok šílence, kterého nikdo v Evropě či ve světě nemůže brát vážně, jako něco, čím se Jaceňuk znemožnil v očích nejen Moskvy, ale i Londýna a Washingtonu. Že po takovémto výroku ho snad příslušné úřady Ukrajiny či Evropy musí spoutat a dovléct k dodatečnému jednání norimberského soudu s válečnými zločinci, že snad i kancléřka Merkelová, sice až dodatečně, ale přece jen se bude od Jaceňukova nehorázného výroku distancovat – ale ono se nedělo nic. Rozlehlo se tzv. ticho po pěšině.

A to ticho mě už tehdy mělo trknout a napovědět mi, že Jaceňukův výrok nebyl žádným úletem z nedopatření, ale že už v tom roce 2015 šlo o první vlaštovku budoucího výkladu dějin, jak jej ve Washingtonu pro potřeby vojenskobezpečnostního komplexu vypracovali neokonzervativní stratégové, a jehož hlavním poselstvím pro lidstvo je toto: Rusko bylo vždy agresorem a to včetně 2. světové války, agresorem zůstává i dnes, a agresorem, proti němuž musí svět sebrat všechny své  branné síly, bude vždy i v budoucnu. Tak zní  kanón budoucí politiky Západu, podle něj je třeba jednat – a tečka.