Zdánlivě tak NATO ztratilo svého rivala a lidé očekávali, že po jeho odchodu ze scény ztratilo NATO společně s ním i smysl své další existence, a že tedy bude rozpuštěno, stejně jako byl předtím rozpuštěn onen jeho varšavský rival. Všichni, kdo tomuto nesmyslu věřili (včetně tehdejšího našeho prezidenta Václava Havla), mu věřili proto, že sedli na lep jedné z prvních severoatlantických lží, podle níž bylo NATO ustaveno jako pakt obranný. Kdyby tomu totiž tak bylo, pak by NATO skutečně ztratilo svůj smysl – nebyl zde už přece ani socializmus ani jeho vojenská složka - tak proti čemu se mělo nyní bránit – a tedy dále existovat?

Jenže samozřejmě, NATO nebylo nikdy zamýšleno jako pakt obranný, ale naopak jako pakt útočný. A útočník si oběť svého útoku vždycky najde, jeho útočný apetit není ani časem a ani prostorem ohraničený, protože po první jeho oběti bude s největší pravděpodobností následovat i oběť druhá - a třetí, skoro by se dalo říct, že pakt útočný má předpoklady k tomu, aby ve svých výbojích a ve svém rozšiřování žil život věčný (dokud ovšem kladivo nedopadne). Což není jen teorie organizace NATO, ale i její praxe, jak jsme ji zvláště v posledních letech, kdy se k vládním úřadům ve Washingtonu probojovali tzv. neokonzervativci, mohli dobře pozorovat.

Jen vzpomeňme: Clintonova vláda zadupala do země dohodu, kterou prezident Bush starší uzavřel s Moskvou v roce 1990. Podle této dohody výměnou za moskevský souhlas se znovusjednocením Německa a jeho zapojením do NATO, vyslovuje Washington svůj souhlas s tím, že se NATO nebude směrem na východ rozšiřovat. Tehdejší americký ministr zahraničí James Baker spolu s tehdejším americkým velvyslancem v Moskvě Jackem Matlockem i příslušné dokumenty jsou svědky skutečnosti, že Moskvě bylo tehdy na psí uši a sto duší slíbeno, že expanze NATO do východní Evropy se jako eventualita dalšího politického vývoje vylučuje. V roce 1999 však Bill Clinton učinil z vlády Bushe staršího lháře, když NATO přivinulo do své náruče Polsko, Maďarsko a naši republiku, a prezident Bush mladší pak učinil svého otce lhářem dokonce dvojnásobným, když v roce 2004 dovedl do NATO Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a Slovensko. Což stále ještě nebyl konec, protože v roce 2009 přistrčil prezident Obama do NATO ještě Albánii a Chorvatsko. A dokonce ani tím se ambice Washingtonu zatáhnout do NATO další země nevyčerpaly, protože v plánu je ještě přijetí Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Ázerbájdžánu a dokonce i Gruzie, jež byla po staletí částí Ruska. Kus glóbu, který byl dříve částí Sovětského svazu, se tak má stát částí impéria washingtonského.

A proč celé tohle doslova šílené tažení za nekonečnou velikostí NATO? Odpověď na tuto otázku poskytují dvě omezení, která si NATO do svého rozšiřovacího programu zařadilo: Za prvé: Do organizace NATO nebude nikdy přijato Rusko. Za druhé: všechny do NATO nově přijímané země nechť jsou nejpřednostněji ty, které se nacházejí v blízkosti ruských hranic.