Tak léta šla a s ní za okny šly i dějiny Světa, Evropy i republiky, obměnou procházely i byty, ve kterých jsem pobýval, proměňovalo se jejich obsazení i činnosti, jež se v nich provozovaly, ale sedmá hodina večerní zůstávala na svém místě jako giblartarská skála, nezdolatelná příbojem času či přírodních sil. Jako mušinky přitahovány světlem nechali jsme se i my – a rádi – přitahovat filmovým zelenomodrým svitem k televizní skřínce a z ní rachotícímu vybídnutí, abychom nyní, s blížící se sedmou hodinou večerní, věnovali pozornost televizním zprávám.

Tak to šlo léta a neodbývalo se to – samozřejmě – bez jisté komplikace. Ta léta byla totiž ve velké většině též léty tzv. totalitními, kdy na elektromagnetických vlnách – a to nejdříve za suverénního panování rozhlasu – určovali tón nacisté, no a pak, s krátkým předstihem ještě před nástupem vysílání televizního, zase komunisté. Takže ta vysílání a hlavně podoba zpráv byla těmi totalitami pochopitelně poznamenána, takže jsme na jejich správné pochopení potřebovali cosi jako moučné síto, kterým jsme si ty zprávy prosívali. A to tak, že to zvlášť ideologické jsme dávali jako ošuchané zboží stranou, a do mozkových center jsme vpouštěli jen to, co náš rozum či vkus uznal za vhodné. Žijeme v době totality, ve které se to jinak dělat nedá, říkali jsme si, a upřímně řečeno, zas až tak příliš nám příslušné prosívání přijímaných zpráv nevadilo. Ty totality si totiž na nic jiného než na totality nehrály, takže aspoň v tomto směru jsme byli ochotni celou záležitost považovat za víceméně férovou. Takovou, ve které si oni říkali, co si říkat chtěli, a my zas měli právo pouštět si do hlav jen to, co nám náš náš úsudek k příjetí doporučoval.

No a pak přikvačila doba zvonění klíčů na náměstích. Zvonil jsem jimi. jak svépravností zbavený pochopitelně i já, protože mě jako všechny ostatní obloudilo čarovné slovo svoboda, které se na těch náměstích ozývalo nejhlasitěji a též nejčastěji ze všech ostatních, jež se tam ozývaly, a burcovaly dav – a s ním i mě – k činům možná nejheroičtějším, kdyby bylo k něčemu došlo. Ale nedošlo k ničemu, totalita se položila pokojněji než polomrtvý kůň na dvoře pohodného, a oni hlasatelé svobody z českých a moravských náměstí nyní rozvažovali, jak to teď se svobodou, která jim mezitím spadla do klína, vlastně provedou. A rozhodli následovně, jak je z vysílání České televize i Českého rozhlasu a vůbec z hlasu všech českých význačnějších médií, dodneška co nejpatrnější.

Za prvé: Svoboda bude, a to v tom smyslu, že nepůjde o svobodu rozježenou, do všech stran mířící a tedy svobodu matoucí a nepřehlednou, ale o svobodu řízenou a upravenou tak, aby směřovala k cíli, který si vedení státu (případně i vedení ČT či Čro.), stanoví pro sebe za prospěšný a žádoucí.

Za druhé: Tato svoboda bude v sobě – jako nový a převratný prvek – obsahovat i svoji ideologii. Tato bude vycházet hlavně z myšlenkového bohatství Václava Havla a dále pak z týchž Karla Schwarzenberga, Bernda Posselta a Tomáše Halíka. Odklon od této ideologie se nepřipouští, protože jakákoli její obměna by se mohla octnout v rozporu se samou podstatou nové svobody, jak je vyjádřena v odstavci Za prvé: