Dokonce až tak nemilá, že by snad ještě před oním rozhodujícím březnem udělal nejlíp, kdyby sklapl notes a řekl: NEMÁM ZÁJEM.

On jej totiž snad jako první z českých politiků označil za svého prezidentského favorita místopředseda sněmovny českého parlamentu a dřívější starosta obce Suchá Loz Petr Gazdík. Politik v Čechách, na Moravě a též ve Slezsku tak oblíbený a do srdcí lidu vrostlý, že má šance zopakovat to, co u nás před časem dokázal jedině Václav Havel. Totiž ukázat prstem na člověka, pronést, tohle je můj vyvolený na tu a tu funkci – a tímto gestem jej od uvedené funkce do konce života vzdálit, ne-li vůbec politicky odrovnat.

Samozřejmě Havel tak činil neuvědoměle. Přemožen kladnými referáty, jež o sobě četl v novinách či slyšel v televizi nebo v rozhlase, se domníval se, že svou podporou kamarádovi a příteli do funkce skutečně pomůže, a pak jen ohromeně zíral, že se tak nestalo. Ale Gazdík je už od počátku případ odlišný. On za sebou průvod pochlebovačů netáhl a netáhne, a vše, co ve svém politickém životě udělal, se ve veřejnosti přijímálo buď s rozpaky, či s nenávistí, ne-li přímo s opovržením. To např. když se v listopadu 2013 coby podržtaška spolustraníka Kalouska vzdal funkce místopředsedy sněmovny a předal ji právě Kalouskovi, protože ten je – jak je všeobecně známo – skvělý rétor, zatímco on? Nebo když se při zdržení na letišti v Rusku pokusil vyvolat mezinárodní skandál za českou chybu (při neplánovaném mezipřistání vstoupilo do letadla dalších 11 osob, které nebyly odbaveny), kteroužto chybu českou on, pochopitelně, vydával za nevraživost ruskou a hlavně za nedostatek ruské úcty k němu, coby vedoucímu členu delegace. Chybělo tehdy skutečně málo, aby za tento „mezinárodní incident“ požádal Západ o vyvolání třetí světové války. Stejnou podporu veřejnosti sklidil za iniciování žaloby na prezidenta Zemana, za iniciování žádosti neproplatit jeho zahraniční cestu za Putinem a na Rhodos, či za to, jak úporně, jako by šlo o jeho vlastní bytí či nebytí, se ve sněmovně bil za  protiruské sankce.