Lotyšská Riga a estonský Tallin připomínají německá přístavní města a litevský Vilnius, to je takový malý Krakov, plný renesanční a barokní krásy, připomínající dobu, kdy byla Litva v konfederaci s Polskem největším státem tehdejší Evropy.
Tři pobaltské státy si už před sedmdesáti lety vyzkoušely, jaké to je přijít o svoji nezávislost, samostatnost a stát se součástí sovětské říše. A vidět desítky a stovky tisíc svých občanů mizet na Sibiři, nebo rovnou na popravištích.
Dnes po více než dvou desítkách let opět jakoby zázrakem nabyté svobody je Pobaltí součástí Evropy dokonce více než Evropa střední. Litva dokončila na počátku roku přičlenění Pobaltí do „eurolandu“, tedy té části Evropy, kde se dnes platí jednotnou evropskou měnou.
Pro nás tady ve střední Evropě je to až zahanbující pocit, vidět, jak se zdánlivě odlehlé a oproti nám pořád o něco chudší Pobaltí vypjalo k tak obdivuhodnému civilizačnímu výkonu, díky němuž jsou Lotyši, Litevci a Estonci součástí hospodářského srdce Evropy, zatímco my Češi si tady s tou naší korunou příštipkaříme.
Ta naše slavná česká koruna také už dávno není onou pevnou, stabilní měnou. Její devalvace, která měla být jakýmsi dopingem pro skomírající české hospodářství, nic nepřinesla, pouze každému Čechovi ubrala v přepočtu na eura a dolary desetinu platu a úspor.
Pobalťané zvládli minulých víc než deset let bez toho, aniž by museli na pevně stanovené kurzy svých měn vůči euru sáhnout. A to i během finanční a ekonomické krize, kdy museli ve svých rozpočtech skutečně tvrdě škrtat, což je také věc, o níž se tady v Česku dvacet pět let pořád jen mluví a mluví.
Nechci tím říci, že všechno v Pobaltí je skvělé. Na to z těchto zemí odešlo příliš mnoho lidí za prací na Západ, příliš mnoho pobaltských Rusů stále nemá občanství svých zemí a velkému množství Lotyšů, Estonců a Litevců se stále nežije nijak lehce.
Ale za svým cílem, být co nejpevnější součástí co nejpevnější Evropské unie, jdou Pobalťané neustále a příkladně. Vědí, že nejde o nic méně, než o jejich samostatnost, nezávislost. A možná dokonce i fyzické přežití jako národů.
My v Česku si pořád myslíme, že nejde o nic. Že chráněni našimi nevysokými hraničními horami, odděleni od Ruska a Ukrajiny Slovenskem, nebo Polskem, můžeme přešlapovat na místě. A dokonce hrát s putinovskou Moskvou jakési svoje hry, na nichž pár přátel Miloše Zemana něco vydělá, a přitom se nic neděje.
Zkuste si udělat v tomto roce výlet do Rigy, Tallinu, nebo Vilniusu a pobavte se s tamními lidmi, jak to vidí oni. Třeba se i vám konečně otevřou oči. Třeba i vy se vrátíte s pocitem, že mají-li Česko a Češi v dlouhodobé perspektivě přetrvat, musí se s touto zemí v dobrém smyslu slova něco stát. Něco, co z nás udělá opět srdce Evropy, kterým jsme v dobách, na něž jsme dodnes hrdí, vždy byli.
Takovéto probuzení vám i sobě v novém roce přeje váš Luboš Palata.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
